pondělí 19. února 2018

HOVORY, ovšem...únorové

Úvodník únorových „HOVORŮ, ovšem...“
Lukas na terase své Pizzerie Franko
Musím začít hodně vzadu. Jak to vlastně tenkrát bylo? Systémy a vlády padaly všude kolem nás. Dokonce u nás v republice vznikl jakýsi „průchoďák“ pro východní Němce. Zrálo to, zrálo, až konečně študáci odstartovali „Sametovou“. A padalo to dál, na jih, východ i jihovýchod. Až na Arabský poloostrov, ale to už jsme o kus dál. Zastavme se v zemi, jejíž západní hranici tvoří břehy, které omývány jsou mořem Jónským a severněji Jaderským. A taková země je jen jedna.


Ale vraťme se k nám domů. Vše se tenkrát vyvíjelo překotně – tady mi dovolte malou vsuvku, když kdysi pan Svitáček citoval dotaz jednoho z diváků panu Horníčkovi „Co mám dělat, kotí se mi kočka?“ ten odpověděl „Dbejte, aby se nekotila překotně!“ - jak moudrá to mistrova slova!.. povzdechneme dnes a všichni víme, že u nás se nedbalo a lecos se skutečně překotilo.

O tom též psát nechci. Hranice se otevřely a začaly nové dějiny lidské migrace. V té době jsem se i já začal stavět „na vlastní, tedy soukromé nohy“. 

Pec Pizzerie Franko
Už už to bude, určitě si říkáte „Co nás ten člověk otravuje svejma záležitostma. A jak to souvisí s únorovejma „HOVORAMA“? Už, fakt, ono všechno souvisí se vším.

Interiér Pizzerie Franko
Vymysleli jsme zásobování pro „gastro“ – kromě potravin a nábytku, vše co si dokážete v jídelně či restrauraci představit. Vytvořila se i potřebná klientela... s tím jsme se spřátelili více, s tím méně. Jednoho dne se zase objevil zákazník nový, to ale nebylo zas tak nic zvláštního. Rozhlížel se, snad pro ten ostych, že čeština není jeho mateřštinou, to trvalo chvíli, než mě oslovil. Mluvil ale dobře, a že přijde znovu a bude toho potřebovat více.

Svijanská pivnice RADNICE

Přišel, to byla zrovna ta léta, kdy ve městě vznikaly nové restaurace a pizzerie, nakoupil a pak léta nakupoval. Že si tady bude otvírat novou pizzerii. Jméno? Pizzerie Franko. A tak jsme se poznali a dík vzájemné sympatii posléze stali i přáteli. A já dnes s potěšením a díky můžu konstatovat, že pozvání do únorových „HOVORŮ, ovšem...“ přijal můj přítel, dnes už nejen v našem městě známý restauratér a jeden z nejlepších provozovatelů pizzerií a jiných gastro zařízeních, v široké veřejnosti známý jako FRANKO, občanským jménem pan Lukas Karaqi. Pozvání přijal i syn Don, s nímž se lze setkat nejen v našich únorových „HOVORECH“ , ale především v nedávno otevřené restauraci Radnice, an si tam plní své šéfovské povinnosti. 

X X X



Malou změnu ve svých „HOVORECH“ jsem se rozhodl od letoška provést. Krom literátů a hudebníků čas od času zvát budu i lidi, kteří něco dokázali, jejichž životní a profesní příběh „stojí za kus řeči“, lidi, kteří mi prostě „stojí za to“. A první z nich je právě Lukas Karaqi alias Franko, který k nám přišel z té země od Jónského moře, až z Albánie. A o tom všem, o té jeho cestě, ale i o jeho zemi, o úsilí, které musel v té naší „nové cizí zemi“ vynaložit, o překážkách, jež musel překonat, o tom všem si spolu s vámi budeme v únoru povídat...a už se těšíme na vaše otázky.


Srdečně vás zvou
Lukas, Don   
a Milan

Vchod Restaurace RADNICE
Lukas za barem Pizzerie Franko
Vchod Pizzerie Franko

úterý 23. ledna 2018

HOVORY, ovšem...ty lednové

...aneb "všechno je jinak"

Hovory“, lednové ovšem, ty jsou na programu. Tak se mi to ale nějak komplikuje, že ani nevím... Ne, nebojte se, večer se připravuje, ale jak to tady napsat, respektive co napsat. Kudy začít a čím skončit? A už z toho mám zase asociaci, aby takhle „pro pánajána“, nedopadl i ten večer...

Jak to tedy vlastně je? Připravuju ty pořady značně dopředu. Aby se to našim hostům hodilo, aby se „Oni“ i „to“ všechno řádně připravilo, a tak. Snažím se zvát mladé i ty druhé, z blízka i z daleka, kluky holky, dámy pány, studenty z gymnázia … aha, ovej!!!... tady je to. „Hosta“ z gymnázia už jsme u nás uvítali. Ze sportovního, z tzv.“Randovky“, ale my tady máme gymnazia dvě. A tak jak k tomu „Balvan“, tedy pro neznalé „Gymnázium U balvanu“, jak k tomu přijde, když ono zatím né! To se musí napravit! Tak jsem počátkem školního roku oslovil našeho nedávného hosta, paní Olinku Fröhlichovou, jinak to, mimo vedoucí „Jabloneckých píšťalek“ a sbormitrině „JANÁČKA“, také profesorku češtiny právě „U balvanu“.
A jak to dopadlo? Dobře. Schůzku, tu první, jsme měli ještě v minulém roce a dohodli se, že se dohodneme ...na programu toho lednového večera „HOVORŮ, ovšem...“ Na tom hostování jsme se dohodli hned. To setkání proběhlo v LaKavárně a přivedla si na mne i kamaráda. Prvních pár vět, přivítání a … najednou mi to došlo! „Ale my se přece známe!...né?!“ A odpovědí mi bylo „Já myslím taky, ano... že se známe!“

Tak už nebylo co vysvětlovat. Přede mnou sedí účastnice jednoho z našich minulých večerů, tehdy ještě žákyně ZUŠ přišla ještě se svoji kamarádkou, také kytaristkou. Přede mnou sedí Bára Bernatová, studentka Gymnázia U balvanu, za sebou roční pobyt za „velkou louží“ a vedle sebe kamaráda a kolegu při vystoupeních Pavla Nováka.

Ta chvíle proběhla nějak rychle, ale tak to bývá, když se sedí v „dobrém“. Slíbili jsme si schůzku po „Novém roce“ a tam že to „dopilujeme“, a popřáli si do „nového roku“ samé... no však to znáte, nej nej nej.                      
Dnes mohu říci, lépe řečeno znovu potvrdit, že večer proběhne. Ale v intencích té základní životní premisy, totiž že „všechno je jinak“. Tak bych asi v podtextu tento lednový večer i pojmenoval: „HOVORY, ovšem... všechno je jinak!“ - tak, ještě s vykřičníkem. Totiž víte, takhle to nějak bylo: „Tak co o vás dvou napsat? ...na blog!“ - se ptám. „Nic...“, nebo víš co? ...koukni na internet, vygugluj si bezbeatu, tam to všechno najdeš!“ Jo, najdu, houby s octem. Odkazů tam je na „bezbeatu“ snad stošedesát. Ale něco o nich?... nic!... jen Kde! Kdy! Jaké to bylo! Jaké to bude! Popřípadě Kdo tam byl. A ještě jeden článek podepsaný Bárou.

Tak řekněte, co z toho použít pro toto psaní. A taky se dozvídám, že „...mluvit moc né, spíše zpívat, jasně, svoje, ale i převzaté...“ pak ještě něco si špitali mezi sebou a nějaké „mobilování“ a že, ať si ještě dopíšu, že to s nima dohodli, aby ten večer byl hezčí a úplnější, tak „že ještě Dan Císař“ - ten prej je pohotovej a bystrej, a „Lucka Císařová, to jsem taky teď dohodl, aby to bylo, a bude to, dobrý!“ - ještě dodal Pavel
Tak, když to říkají, tak to sděluju dál. Bude to „dobrý“. A že z toho vyšel vlastně základ kapely BEZBEATU, to už jen tak připodotýkám.

Všechny vás tedy srdečně zvu na povídání a hraní nejen s Bárou Bernatovou a Pavlem Novákem, ale i Danem a Luckou Císařovými.

Za všechny, i za šéfku Kavárny a Galerie FR Petru Laurin


                                                                                                     Milan Brož


pondělí 18. prosince 2017

HOVORY, ovšem... SAŠA Gr. je náš prosincový host

SAŠA Gr.
...kdo se pod tímto jménem skrývá?
Saša Gr. Je autorem „matoucí encyklopedie“. O té knize jsem věděl, i v rádiu na ní poukazovali, ale když jsem z jara jel vystupovat na letní amfiteátr na slovutný Vyšehrad, nenapadlo mě, že se tam s ním setkám. Jak tak se střídali vystupující, najednou bylo mezi starobylými zdmi plno smíchu. On totiž začal předčítat ze svého díla právě Saša Gr. A člověk se musel smát nejen přečtenému, ale i přednesu samotnému.



Tak jsme tam během toho odpoledne v prostorách amfiteátru lelkovali, poslouchali se navzájem, až nás strašlivá bouřka semkla do jednoho chumlu pod zastřešené podium. Program pokračoval, řeči se vedly, lidé seznamovali a tak …


... a tak vás dnes můžu pozvat na prosincové „HOVORY, ovšem...“, a hostem večera bude právě SAŠA Gr. Prezentaci nechám na něm samém a ji přikládám, zrovna jako pozvánku na tento náš poslední letošní večer.

Hudební stránku večera obstarají: Vlastík Suchánek - saxofon
                                                 Miloš Hladík - piano

Za všechny strdečně zvu ... Milan Brož

neděle 5. listopadu 2017

HOVORY, ovšem... hosté: Olga Fikrlová a Michal Matzenauer

Listopadový večer určitě bude stát za to
29.11.17' v 18 hod./ Kavárna a galerie FR / Jablonec n.N.-Rýnovice

Představím „Holku“ ze Slanýho a „Kluka“, co strávil mládí na Vsetíně. Obou bych se chtěl na něco optat, a tak jsem rád, že přijali mé pozvání a věřím, že při našich „Hovorech, ovšem...“, kde lze vždy hovořit „o všem“, na to zbyde dost času.
  • Tý „holky“ bych se chtěl optat, zda se dodnes ve slánských restauracích na jídelním lístku nabízí jídlo zvané „čurbes“?
    • ...a zda už ve Slaném spadl hotel Grand.
  • Toho „kluka“ zase na to ...to že táta pracoval u Thonetů, zda doma sedává na oné slavné „Thonetce - židli vz.14“, jež vyvzorována byla, ještě u Thonetů ve Vídni, již v r.1859 a proslula pod zadnicemi celého světa, indiánskými a černošskými náčelníky, ověšenými „Jabloneckou bižuterií“, počínaje a vybranou smetánkou londýnských buzines center a pánských klubů konče.
    • ...a taky, jestli ještě pořád na Valachách jsou sušárny trnek, a je-li těch trnek ještě dostatek?... to, že tam se, co barák, pálívávalo, byvše trnek, lemujících "medové loučky" bývávalo v minulosti na Valachách "přehršle".
Tak ale, abych přišel k věci. Je mi ctí a mám radost z toho, že u nás v „Domečku“ budu moci přivítat manželskou dvojici, paní Olgu Fikrlovou-Matzenauerovou a pana Michala Matzenauera. Těším se z toho o to víc, že tento náš listopadový večer je součástí 19.ročníku celorepublikového festivalu „Den poezie“, jenž hold a poctu vzdává básníku z největších, Karlu Hynku Máchovi.

Krátké představení dle vlastních slov paní Olgy:

Olga Fikrlová 
Básnířka, prozaička.
Pocházím ze Slaného, dlouhou dobu jsem žila v Kladně. kde jsem se podílela významně na kulturním životě. (stále trvá). 
Nyní žiji s manželem Michalem Matzenauerem v Praze. 
Aktivity: Divadlo poezie v Kladně, literární a hudební pásma, přednes poezie svojí i klasických autorů. 
Sbírky básní : Květy s vůní cyankáli, Ucho na nebi, Klíč k podzemní zahradě a Zdi a ploty( poslední, letos vyšla)
próza Na Kladensku se krásně lhalo. 
Mívám autorská čtení v literárních klubech v Praze, v Teplicích, Kladně a tam, kam mě pozvou. 
Dodávám: Je kustodkou a lektorkou v Muzeu hl. města Prahy


Michal Matzenauer
Basník, malíř, ilustrátor. Narodil se v Praze, mládí prožil ve Vsetíně. Za minulého režimu směl publikovat pouze v samizdatu. 
Básnické sbírky již svobodně vydané : Postavy na zpracování, Soukromý labyrint, Po kameni cesta, Životopisy a jiné básně, Ostrovy v hlavě. 
Zúčastnil se autorských čtení v klubech v Praze 
Měl řadu výstav doma i v zahraničí. Účast na skupinových výstavách, poslední významná se konala v galerii v kostele v Mostě

Těšíme se všichni na setkání.
                                           Milan Brož

Ukázka tvorby:

Olga Fikrlová

Věčná inspirace

Za třicet stříbrných
prodáváme svoje Golgoty
a věšíme na ploty
své zbloudilé duše
Za třicet stříbrných
pějeme Jidášovi arie
že zas tak špatně nežije

Za třicet stříbrných
prodáme i dětský smích
A zmrznem sami v závějích
V naději
že nás ohne pekelné
zahřejí...


  
   Advend


     Ticho adventu a rozjímání
     Co to je?
     Vánoce se blíží
     Tak hurá do boje!
     Manželovi šálu
     Babičce bačkory
     Dětem tablety
     Ať nezlobí
    A třeba teplé ponožky
    Tátovi

     A městem bloudí dáma
     celá uplakaná
     Nemá komu a nemá kam
     Dobře to znám
     Ty bolesti Štědrého večera
     Samota
     Kdy se nikam nevolá
     Dětské postýlky ve sklepení
     Ani manžel už tu není

     Ten sedí někde pod stromečkem
     s jinou dámou
     A určitě ne uplakanou
     Tiše běží vteřiny
     Ona se dívá a střeží
     hodiny na věži
     už aby byla půlnoc!
     To pak jde na půlnoční
     V Boha už nevěří
     Ale tam jsou aspoň lidi


Nenávraty

Smutné jsou někdy Nenávraty
závratných vteřin
které odkapávají
do řeky Léthé
jak medové kapky
z brady dítěte

Žádný polibek
se nedá vrátit
žádné milování
domilovat
Žádnou vteřinu beze mě
nevezmeš zpátky
Život je krátky... 


Michal Matzenauer

Ostrovy v hlavě

Něco jako sen
Ta osoba držela mléko
ale to mléko bylo v lahvi
takže to bylo dřív
A když mluvila
bylo to tak intenzivní
jako by se zároveň ptala
jenže nebylo jasné
ani o čem mluvila
ani na co se ptala
Byla to naše situace
ve které jsme se narodili
a která nás celý život
na rozdíl od naděje neopustila
Fotografování
Naučil jsem se fotit
a koupil jsem si fotoaparát
Jednoho dne jsem se vydal do hor
ale nikdo tam na mě nečekal
Stejně mi ale zbylo pár fotografií
Mnoho lidí chodí sem tam
jen já zůstávám tady
Jak ale může být člověk užitečný
když všude jen šlape po havěti
a ta havěť za nic nemůže
Třeba jednou odejdu
kvůli nějaké ženě
se kterou si vyměním fotky
Možná mě něco naučí
K fotografování to určitě potřebovat nebudu
ale třeba se to bude na něco hodit
***
Včera byl den
na který nezapomenu
Pohladil mě vítr
Jen
My leželi jsme jak
ptáci na vejcích
ukrytí ve větvích
vyděšeně pozorovali
jak lámali nám nohy
a ukusovali lesk očí
Též obhospodařovali jsme vích
a do jejich hysterických křiků
jsme líbali křehké duše milenek
které nám připomínaly
že jsme jen...
***
Starý muž nenechá
jedinou myšlenku
v klidu
  
***
Snad takový dědeček
mi jednou povídal příběh jako pohádku
a dodnes nevím jestli tomu věřím nebo ne
A taky říkal že vyrostl mezi popelníky
Vůbec nevím
co tím myslel







úterý 3. října 2017

HOVORY, ovšem... říjnovým hostem bude ing.Karel Pupík

To bylo tak. V době, kdy jsem ještě měl sdostatek času, navštěvoval jsem, kde se co šustlo. Tak i tehdy před lety „Kostel sv.Anny“, tehdy ještě pod gescí Městského divadla pořádala zde výstavy a i akce jiné paní Irena Kaufmanová. Tenkrát se ta výstava jmenovala...tuším...“Africké umění“. Tak jsem šel.

Kostel byl plný, to se rozumí samo sebou a do dneška je to pravidlo, lidí. Ale plný byl i vystavovaných zde artefaktů, uměleckých děl, obrazů, plastik a soch, i předmětů jiných, jež pojmenovat nedokážu. Ještě pak dvakrát jsem výstavu navštívil, tak mne zaujala.

Po vernisáži, však to každý, kdo „chodí“ zná, tvoří se vždy hloučky diskutujících, kdy členové kroužků se individuálně přelévají z jednoho do druhého, a tak při pohledu ze shora struktura davu se stále proměňuje. A každý vždy chce osobně pochválit i pohovořit s „pachatelem“ toho všeho, poptat se na lecos, být s ním, alespoň na chvíli, viděn...ó, ta prestiž, no a tak.

To je pan inženýr Karel Pupík!“ - mi paní Irena představuje toho pachatele dnešního, galeristu ... a cestovatele, básníka a taky trochu sportovce, technika na výškové práce, a ...a …a … Ale to jsem ještě v té chvíli nevěděl. „Milan Brož“ - se také představuji, pochválím, a to je tak pro tuto chvíli všechno.

A najednou se začínáme potkávat, na výstavách, na chodníku za autobusákem, různě. Pár slov prohodíme, a že i spolupracovníkem či spolustudujícím na VŠST Liberec s mým dobrým kolegou z basketu byl, a jižní Čechy do toho, a běžky, a tak krůček po krůčku se přibližujeme a poznávám, že paní Irena měla pravdu, když říkala „To je zajímavej člověk, ten Pupík, fakt!“ To můžu dneska potvrdit a jsem rád, že jsme se dobrali až... až k tomuto avizovanému večeru, kdy pan Pupík byl tak laskav a k mé velké potěše přijal pozvání do mých pravidelných „HOVORŮ,ovšem...“ A nejen tak, osobně, ale i s částí své sbírky afrických obrazů převážně ze Zimbabwe a Zambie, také i z Konga, Kuby a ostrova Mauritius.


Poprosil jsem „našeho hosta“, aby se nám ve zkratce sám svými slovy malinko představil, poodhrnul tu záclonu svých životů... A níže jsou již slova jeho:

Karel Pupík žije na severu Čech teprve posledních čtyřicet let.
V roce 1976 běžel poprvé Jizerskou padesátku a v roce 1978 se poprvé setkal s malířem Vladimírem Komárkem. V Liberci vystudoval na vysoké škole strojní fakultu. Potom mohl jako telekomunikační technolog  v roce 1982 rozhoupat vlastní hmotou vrchol vysílače na Ještědu s kyvadlem legendárního ing. Patermanna. Dvě děti se mu narodily v Jablonci nad Nisou a Děčíně.

Z touhy po věčné kráse založil v roce 1998 v Českém Krumlově první galerii jménem DOXA. „Umění je kratochvíle zahálčivých lidí“, říká společně s ruským myslitelem L.N.Tolstým. Tak na jihu Čech vystavoval i díla pojizerských výtvarníků Jaroslava Klápště, Josefa Jíry a Vladimíra Komárka. Jako uznání  práce galeristy  vytvořil Boris Jirků v 2005 jeho portrét. V kresbě Petra Urbana hovoří galerista o své posedlosti skokem o tyči.

Jsem sběratel umění, emeritní galerista a trochu i básník. Takové je pořadí mých současných aktivit.“ - říká dnes ing.Karel Pupík.

Tak, a více... to ostatní až 25.října 2017 v 18,00 v Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v Jablonci n.N.-Rýnovicích.


          Všechny srdečně zveme!

                                               Milan Brož a ing.Karel Pupík

sobota 16. září 2017

HOVORY,ovšem... Gustav Leutelt

HOVORY,ovšem... Gustav Leutelt





Několik dní před zahájením výstavy, jíž se hlásíme k odkazu německého spisovatele Gustava Leutelta a kterou v roce 70.výročí jeho úmrtí otvíráme vernisáží 21.září 2017 v Domě česko-německého porozumění, dovoluji si trochu nahlédnout pod pokličku malířova kumštu a krátkou návštěvou v jeho ateliéru poodhalit nejnovější zajímavosti.




Vidět lze dvanáct artefaktů, plechových desek s jizerskohorskou tématikou, která malíř dotvoří dle svého cítění a vnímání, drobnými, avšak zásadními akcenty v různé barvě. V pozadí zelenobílé zatím nedohotovené dílo s názvem
"Polehl jsem na Viničné cestě..."

Vidíme rovněž obraz Josefův Důl, který malíř při oslavách 150.výročí narození daroval strostovi Leuteltova rodiště panu Janu Miksovi. Obraz je zajímavý dvěma věcmi.

Za prvé, malován jest podle počítačové animace, kterou pro potřebu malíře vytvořil ÚHÚL – jablonecké pracoviště, a která zobrazila území a složení lesního porostu v oblasti Jos.Dolu ještě před osídlením.


Ta druhá zajímavost jest ve vytvoření jakési alegorie, zkratky, ve které na podkladě dávného zobrazení místa malíř spojuje spisovatelovo rodiště – kostel, kde naproti v domečku se spisovatel narodil, s jeho náhrobkem, jež se nachází v daleké německé obci Seebergen – Drei Gleichen, a který odpovídá skutečnosti – viz dva snímky náhrobku.

Ostatní fotografie dokreslují atmosféru ateliéru. Snad jakoby veselý paradox lze hodnotit náhodnou „kompozici“ jakéhosi zhrození se - „Výkřiku“- nehotové to kopie obrazu E.Muncha, nad stolem s nedojezeným hroznem. Na posledním snímku jest plechový artefakt obrazu jménem "Obora".



Tak nahlédněme!...                                             Milan Brož

úterý 5. září 2017

HOVORY, ovšem ... Gustav Leutelt


Hovory, ovšem ...

21.září 2017 v 18 hod / Kavárna a Galerie FR, Jablonec n.N.-Rýnovice

... ty první již čtvrtého ročníku, věnovány budou u nás v minulosti již prakticky zapomenutému a komunistickým režimem cíleně opomíjenému německému autorovi, spisovatelovi a básníku Jizerských hor Gustavu Leuteltovi.  
Wikipedia viz:  Z D E 

K uctění jeho památky v roce 70.výročí úmrtí instalována je výstava obrazů malíře Václava Kocuma.  Součástí "Hovorů" bude vernisáž k jejímu zahájení s programem a hudbou. Níže uvádím slova, kterými bude výstava zahájena.



° Vernisáž uvedou a ukázky textů Gustava Leutelta přečtou:

      Irena Kaufmanová a Milan Brož.
° Hudební program zajistí Jablonecké Flautino - kvarteto zobcových fléten, 

      vedení Olga Fröhlichová
° Obrazy  
      Václav Kocum


Irena Kaufmanová:
Dámy a pánové, vážení hosté...

dovolte mi, abych Vás přivítala na dnešním společenském večeru tu v prostorách Kavárny a Galerie Franze Riegra v Domě česko-německého porozumění. Dnes zde dochází k zvláštnímu propojení několika věcí.

Tento měsíc začíná již 4.ročník literárních večerů Milana Brože pod názvem „HOVORY, ovšem...“. Když „o všem, tak o všem“, si „ovšem“ pan Brož řekl a rozhodl se zasvětit dnešní večer německému spisovateli a tzv.básníku Jizerských hor Gustavu Leuteltovi. Ono totiž 21.září, je dnem jeho narození, v roce 1860. Zemřel 17.února 1947, připomínáme si tedy letos 70.výročí jeho umrtí.

Není to náhoda. Smutným osudem spisovatelovým se pan Brož již několikráte v minulosti zaobíral. Přivedlo ho k tomu dlouholeté kamarádství s malířem Václavem Kocumem, a oba společně Gustavu Leuteltovy věnovali již několik – tu méně, tu více významných akcí. Dokonce k uctění jeho památky při 150.výročí narození se jim podařilo vydat knihu „Horské lesy“, kde … jak Milan Brož definuje „básník maluje slovy a malíř promlouvá obrazy“... ale o tom vám určitě nejlépe poví sám Milan Brož.


Milan Brož:

Dobrý večer!...dovolte, abych i já vás dnes zde srdečně přivítal. Zkrátím zbytečná slova na minimum.

Ze společenského „představení se“ na jedné z Václavových výstav vzniklo přátelství, trvající dodnes, proto mi dovolte hovořit o panu Kocumovi jako o Václavovi. Ale!...jak jsme ke Gustavu Leuteltovi přišli? … to bylo tak: jednoho dne jsem byl osloven, za společnost ARTEFAKTUM, panem Zdenkem Santnerem, výstavu že budou konat, zapomenutému německému spisovatelovi. Píše prý o našich Jizerkách.
„Jakou výstavu?“ - ptám se - „Spisovatelovi?!“
Né,... vlastně jó!“ - se mi dostává odpovědi.
No, rozuměli byste tomu? ...já teda né. Když pan Santner viděl můj výraz, rychle dodal „...no, obrazy bude k tomu tématu malovat Václav!“
„… Kocum!?“ - došlo mi.
Jo! … a ty že bys o něm něco řekl! … tak na jednu stránku!“
O Leuteltovi?! … já ho vůbec neznám?“
„O Kocumovi, ty …!“ - no, čím mne počastoval,to tady říct nemůžu. „... a bude to pro něj překvapení“ - ještě dodal.

Výstava se konala v kostele Dr.Farského a dopadla dobře. Tuším … dvanáct obrazů z jizerskohorskou tématikou, ukázky textů z Leuteltovi Knihy o lese, přeložené paní Petráskovou, tam tehdy četl liberecký herec Václav Helšus.

A tak jsme Leutelta objevili. Jeho vnímání zdejšího prostředí, jeho popis nám tak dobře známých míst a scenérií...vždyť jsme si vlastně tím vším byli převelice blízcí! A byť nás rozdělovalo mnohé...nejen čas, nejen různá řeč, ale především ty strašné dějinné události, které se Evropou prohnaly, jsme se ke Gustavu Leuteltovy přibližovali víc a více. Tyto vnitřní pocity daly malířovi doslova splinout se spisovatelem. Oheň zahořel, ke 150.výročí jeho narození jsme uspořádali 3 výstavy, vydali onu knížku, kterou malíř přiznává svou spřízněnost se spisovatelem a Leuteltovy texty jsou doprovázeny fotografiemi obrazů Václava Kocuma... a Václav působí jako PePo – tedy Pevný Podpalovač, svou aktivitou jakoby z jiskry zažíhá oheň nového zájmu o tohoto autora, A oheň hoří, v Leuteltově rodišti při velkolepých oslavách již zmíněného 150.výročí narození pod něj přikládá sám starosta Josefova Dolu Honza Miksa, ... a přidávají se akce i publikace další. 

My jsme jeden výtisk naší knížky věnovali i Leutelt-Stube v Neugablonz, kde … jak nás paní Stumpe ujistila, je umístěna na předním viditelném místě. Bohužel při mé letošní návštěvě NG se mi návštěvu Leutelt-Stube realizovat nepodařilo...zrovna měli zavřeno, tak snad příště. Navštřívil jsem však tamní Museum Jizerských hor, kde Leuteltovi je věnována jedna z tématických expozic.


Irena Kaufmanová:

Dnešní naše setkání, jak sami uvidíte, není jen prostou vernisáží, ale i komponovaným večerem slova a hudby. Ukázky z textů vám budu číst já společně s Milanem Brožem. A za hudební část programu jsme velmi rádi, že pozvání k dnešnímu večeru přijala i šéfdirigentka a umělecká vedoucí smíšeného pěveckého sboru JANÁČEK, paní Olga Fröhlichová a její Jablonecké flautino – kvarteto zobcových fléten. Na závěr pak, snad...malé překvapení, dá se říci, jsme pro vás připravili.

Ještě několik slov k protagonistům dnešního večera nám dovolte. Od dob minulých výstav věnovaných Gusatvu Leuteltovi, myšleno tím obě dvě výstavy v kostele dr.Farského, či tu v Karmelitánském knihkupectví v Liberci, nebo tu hlavní, jež byla součástí Josefodolských oslav 150.výročí spisovatelova narození, Václav Kocum ušel na té své umělecké cestě ohromný kus.

Dle mnohých se rozloučil se svým přízviskem „Malíře Jizerských hor“ a vydal se cestou tvorby abstraktní. Toto tvrzení není však tak jednoznačné, a pro většinu jistě bude objevné, když řeknu, že i jeho současná abstraktní díla akcentována jsou rovněž - jak tvorbou G.Leutelta tak samotnými Jiz.horami, kam se uchyluje při různých osobních trablech, problémech, potížích. Hledaje a nalézaje zde pokoj, klid, ztišení či snad i rozhřešení. A je příznačné, že každý výtvarník touží zpodobnit své pocity, touhy a přání, ve svých dílech. A je logické, že tyto své stavy a pocity klidu, pokoje a vyváženosti, které zde nalézá, ztěží vyjádřit jdou nějakými gestickými expresivními tahy. Malíř vlastně svými současnými obrazy stvrzuje to, co ve své době si uvědomuje a zachycuje i spisovatel.

Tato dnešní výstava k uctění památky Gustava Leutelta je důkazem toho, že svou silou má jeho dílo stálé sdělení i pro současného člověka. Stejně tak, domníváme se, je dnešní výstava důkazem platnosti onoho motta: Básník maluje slovy a malíř promlouvá obrazy.

Všechny vás srdečně zveme.