pondělí 16. dubna 2018

HOVORY, ovšem... dubnové

Duben, měsíc slunce i deště, tepla i chladna, měsíc šedě i zeleně, měsíc příslibů a očekávání, jaká že letos ta "ouroda" bude, vždyť každý sedlák přece ví, že duben na ní zadělává. Už je tu jaro, ale ještě ne v plné síle, jako by váhalo a čekalo na to rozhodné nebeské "už!"

Dovolil jsem si v tento čas pozvat dvojici umělců, mladých lidí, aby nám dovolili podívat se jejich mládím na ten náš dnešní svět, hlavně pak na ten kraj, kde žijeme, a zprostředkovaně pak na všechna ta "zpustlá" místa, jež kdysi lidskou rukou stvořena, lidskému hněvu a zlobě posléze i podlehla. Pojďme se v umělecké nadsázce podívat na ty "naše Sudety".

O pár úvodních slov jakož i o "se" představení jsem naše dubnové hosty předem požádal a tu jsou jejich slova:


SUDETY: KRAJINA A TVORBA
Tematický diskusní, literární a hudební večer se zaměří na vztah krajiny a umělecké tvorby se zvláštním důrazem na Sudety a další opomíjené české kraje. Liberecký básník Martin Veselka a znamenitý stříbrnoskalický hudebník Člověk krve (Jan Senft) vás provedou krajinou Sudet i jiných našich regionů. Popovídají si s vámi o vztahu konkrétních míst a identity jejich obyvatel či návštěvníků, ale také o tom, jak se místo může stát životní a uměleckou inspirací. Martin Veselka vše doprovodí ukázkami své básnické tvorby a snových záznamů, související s krajinou kolem Jablonce a Liberce. Člověk krve představí své uhrančivé písně a možná prozradí i něco o jejich vzniku, o místech a událostech, které se v nich odrážejí.

Martin Veselka

Liberecký rodák a patriot, v současnosti žijící v Liberci, Praze a občas také v blízkém – středoevropském – zahraničí. Odborně se zabývá českou a polskou filologií, profesně pak zejména překlady a tlumočením z polštiny. Od dětství je fascinován českou krajinou: Pěší putování a vlastivědné bádání jsou jeho největšími zálibami dodnes. Literární tvorbě se sice věnuje už dlouho, avšak píše velmi sporadicky a veřejně čte ještě méně. V posledních letech stále silněji cítí, že Sudety jsou jeho nejvlastnější, jakkoli nejednoznačnou domovinou a patrně největší externí inspirací.

Člověk krve
Písničky z lesů, kopců, vlaků, záměstských ruin a postapokalyptických penzionů: Hudebník a skladatel, vlastním jménem Jan Senft, pochází ze Stříbrnoskalicka. Při putování krajinou mu vítr šeptá do uší příběhy míst, které pak vkládá do písní. Působivě v nich spojuje nesmělé intimní přiznání se silnou výpovědí o vlastní generaci. Jeho texty jsou směsí bohatých básnických obrazů, do kterých na místech prosakují trefné popisy každodenní reality. Svou hudbou plynule navazuje na to nejlepší z tradice zahraničního i českého písničkářství, všechny své vlivy však dokáže přirozeně přetavit do zcela svébytného a originálního vesmíru.

Těšíme se s vámi na hezký večer.

Milan Brož

pátek 23. března 2018

Hovory, ovšem... březnové


Tak, dovedete si to představit... ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku. 
Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 
19 let
student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy
herec a loutkoherec
v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost
FizioArt
je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet
Je lektorem dramatického kroužku v Praze.




Lenka-Lea Nováková
17 let
studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk
hudebnice a výtvarnice
také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru
Jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora
dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika



Všichni se těšíme na vaši návštěvu.

Lenka, Filip, Milan a Petra za rýnovický "Domeček", 
kde se večery každou poslední středu v měsíci konají.

pátek 2. března 2018

Malá obyčejná paní


Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018




pondělí 19. února 2018

HOVORY, ovšem...únorové

Úvodník únorových „HOVORŮ, ovšem...“
Lukas na terase své Pizzerie Franko
Musím začít hodně vzadu. Jak to vlastně tenkrát bylo? Systémy a vlády padaly všude kolem nás. Dokonce u nás v republice vznikl jakýsi „průchoďák“ pro východní Němce. Zrálo to, zrálo, až konečně študáci odstartovali „Sametovou“. A padalo to dál, na jih, východ i jihovýchod. Až na Arabský poloostrov, ale to už jsme o kus dál. Zastavme se v zemi, jejíž západní hranici tvoří břehy, které omývány jsou mořem Jónským a severněji Jaderským. A taková země je jen jedna.


Ale vraťme se k nám domů. Vše se tenkrát vyvíjelo překotně – tady mi dovolte malou vsuvku, když kdysi pan Svitáček citoval dotaz jednoho z diváků panu Horníčkovi „Co mám dělat, kotí se mi kočka?“ ten odpověděl „Dbejte, aby se nekotila překotně!“ - jak moudrá to mistrova slova!.. povzdechneme dnes a všichni víme, že u nás se nedbalo a lecos se skutečně překotilo.

O tom též psát nechci. Hranice se otevřely a začaly nové dějiny lidské migrace. V té době jsem se i já začal stavět „na vlastní, tedy soukromé nohy“. 

Pec Pizzerie Franko
Už už to bude, určitě si říkáte „Co nás ten člověk otravuje svejma záležitostma. A jak to souvisí s únorovejma „HOVORAMA“? Už, fakt, ono všechno souvisí se vším.

Interiér Pizzerie Franko
Vymysleli jsme zásobování pro „gastro“ – kromě potravin a nábytku, vše co si dokážete v jídelně či restrauraci představit. Vytvořila se i potřebná klientela... s tím jsme se spřátelili více, s tím méně. Jednoho dne se zase objevil zákazník nový, to ale nebylo zas tak nic zvláštního. Rozhlížel se, snad pro ten ostych, že čeština není jeho mateřštinou, to trvalo chvíli, než mě oslovil. Mluvil ale dobře, a že přijde znovu a bude toho potřebovat více.

Svijanská pivnice RADNICE

Přišel, to byla zrovna ta léta, kdy ve městě vznikaly nové restaurace a pizzerie, nakoupil a pak léta nakupoval. Že si tady bude otvírat novou pizzerii. Jméno? Pizzerie Franko. A tak jsme se poznali a dík vzájemné sympatii posléze stali i přáteli. A já dnes s potěšením a díky můžu konstatovat, že pozvání do únorových „HOVORŮ, ovšem...“ přijal můj přítel, dnes už nejen v našem městě známý restauratér a jeden z nejlepších provozovatelů pizzerií a jiných gastro zařízeních, v široké veřejnosti známý jako FRANKO, občanským jménem pan Lukas Karaqi. Pozvání přijal i syn Don, s nímž se lze setkat nejen v našich únorových „HOVORECH“ , ale především v nedávno otevřené restauraci Radnice, an si tam plní své šéfovské povinnosti. 

X X X



Malou změnu ve svých „HOVORECH“ jsem se rozhodl od letoška provést. Krom literátů a hudebníků čas od času zvát budu i lidi, kteří něco dokázali, jejichž životní a profesní příběh „stojí za kus řeči“, lidi, kteří mi prostě „stojí za to“. A první z nich je právě Lukas Karaqi alias Franko, který k nám přišel z té země od Jónského moře, až z Albánie. A o tom všem, o té jeho cestě, ale i o jeho zemi, o úsilí, které musel v té naší „nové cizí zemi“ vynaložit, o překážkách, jež musel překonat, o tom všem si spolu s vámi budeme v únoru povídat...a už se těšíme na vaše otázky.


Srdečně vás zvou
Lukas, Don   
a Milan

Vchod Restaurace RADNICE
Lukas za barem Pizzerie Franko
Vchod Pizzerie Franko

úterý 23. ledna 2018

HOVORY, ovšem...ty lednové

...aneb "všechno je jinak"

Hovory“, lednové ovšem, ty jsou na programu. Tak se mi to ale nějak komplikuje, že ani nevím... Ne, nebojte se, večer se připravuje, ale jak to tady napsat, respektive co napsat. Kudy začít a čím skončit? A už z toho mám zase asociaci, aby takhle „pro pánajána“, nedopadl i ten večer...

Jak to tedy vlastně je? Připravuju ty pořady značně dopředu. Aby se to našim hostům hodilo, aby se „Oni“ i „to“ všechno řádně připravilo, a tak. Snažím se zvát mladé i ty druhé, z blízka i z daleka, kluky holky, dámy pány, studenty z gymnázia … aha, ovej!!!... tady je to. „Hosta“ z gymnázia už jsme u nás uvítali. Ze sportovního, z tzv.“Randovky“, ale my tady máme gymnazia dvě. A tak jak k tomu „Balvan“, tedy pro neznalé „Gymnázium U balvanu“, jak k tomu přijde, když ono zatím né! To se musí napravit! Tak jsem počátkem školního roku oslovil našeho nedávného hosta, paní Olinku Fröhlichovou, jinak to, mimo vedoucí „Jabloneckých píšťalek“ a sbormitrině „JANÁČKA“, také profesorku češtiny právě „U balvanu“.
A jak to dopadlo? Dobře. Schůzku, tu první, jsme měli ještě v minulém roce a dohodli se, že se dohodneme ...na programu toho lednového večera „HOVORŮ, ovšem...“ Na tom hostování jsme se dohodli hned. To setkání proběhlo v LaKavárně a přivedla si na mne i kamaráda. Prvních pár vět, přivítání a … najednou mi to došlo! „Ale my se přece známe!...né?!“ A odpovědí mi bylo „Já myslím taky, ano... že se známe!“

Tak už nebylo co vysvětlovat. Přede mnou sedí účastnice jednoho z našich minulých večerů, tehdy ještě žákyně ZUŠ přišla ještě se svoji kamarádkou, také kytaristkou. Přede mnou sedí Bára Bernatová, studentka Gymnázia U balvanu, za sebou roční pobyt za „velkou louží“ a vedle sebe kamaráda a kolegu při vystoupeních Pavla Nováka.

Ta chvíle proběhla nějak rychle, ale tak to bývá, když se sedí v „dobrém“. Slíbili jsme si schůzku po „Novém roce“ a tam že to „dopilujeme“, a popřáli si do „nového roku“ samé... no však to znáte, nej nej nej.                      
Dnes mohu říci, lépe řečeno znovu potvrdit, že večer proběhne. Ale v intencích té základní životní premisy, totiž že „všechno je jinak“. Tak bych asi v podtextu tento lednový večer i pojmenoval: „HOVORY, ovšem... všechno je jinak!“ - tak, ještě s vykřičníkem. Totiž víte, takhle to nějak bylo: „Tak co o vás dvou napsat? ...na blog!“ - se ptám. „Nic...“, nebo víš co? ...koukni na internet, vygugluj si bezbeatu, tam to všechno najdeš!“ Jo, najdu, houby s octem. Odkazů tam je na „bezbeatu“ snad stošedesát. Ale něco o nich?... nic!... jen Kde! Kdy! Jaké to bylo! Jaké to bude! Popřípadě Kdo tam byl. A ještě jeden článek podepsaný Bárou.

Tak řekněte, co z toho použít pro toto psaní. A taky se dozvídám, že „...mluvit moc né, spíše zpívat, jasně, svoje, ale i převzaté...“ pak ještě něco si špitali mezi sebou a nějaké „mobilování“ a že, ať si ještě dopíšu, že to s nima dohodli, aby ten večer byl hezčí a úplnější, tak „že ještě Dan Císař“ - ten prej je pohotovej a bystrej, a „Lucka Císařová, to jsem taky teď dohodl, aby to bylo, a bude to, dobrý!“ - ještě dodal Pavel
Tak, když to říkají, tak to sděluju dál. Bude to „dobrý“. A že z toho vyšel vlastně základ kapely BEZBEATU, to už jen tak připodotýkám.

Všechny vás tedy srdečně zvu na povídání a hraní nejen s Bárou Bernatovou a Pavlem Novákem, ale i Danem a Luckou Císařovými.

Za všechny, i za šéfku Kavárny a Galerie FR Petru Laurin


                                                                                                     Milan Brož


pondělí 18. prosince 2017

HOVORY, ovšem... SAŠA Gr. je náš prosincový host

SAŠA Gr.
...kdo se pod tímto jménem skrývá?
Saša Gr. Je autorem „matoucí encyklopedie“. O té knize jsem věděl, i v rádiu na ní poukazovali, ale když jsem z jara jel vystupovat na letní amfiteátr na slovutný Vyšehrad, nenapadlo mě, že se tam s ním setkám. Jak tak se střídali vystupující, najednou bylo mezi starobylými zdmi plno smíchu. On totiž začal předčítat ze svého díla právě Saša Gr. A člověk se musel smát nejen přečtenému, ale i přednesu samotnému.



Tak jsme tam během toho odpoledne v prostorách amfiteátru lelkovali, poslouchali se navzájem, až nás strašlivá bouřka semkla do jednoho chumlu pod zastřešené podium. Program pokračoval, řeči se vedly, lidé seznamovali a tak …


... a tak vás dnes můžu pozvat na prosincové „HOVORY, ovšem...“, a hostem večera bude právě SAŠA Gr. Prezentaci nechám na něm samém a ji přikládám, zrovna jako pozvánku na tento náš poslední letošní večer.

Hudební stránku večera obstarají: Vlastík Suchánek - saxofon
                                                 Miloš Hladík - piano

Za všechny strdečně zvu ... Milan Brož

neděle 5. listopadu 2017

HOVORY, ovšem... hosté: Olga Fikrlová a Michal Matzenauer

Listopadový večer určitě bude stát za to
29.11.17' v 18 hod./ Kavárna a galerie FR / Jablonec n.N.-Rýnovice

Představím „Holku“ ze Slanýho a „Kluka“, co strávil mládí na Vsetíně. Obou bych se chtěl na něco optat, a tak jsem rád, že přijali mé pozvání a věřím, že při našich „Hovorech, ovšem...“, kde lze vždy hovořit „o všem“, na to zbyde dost času.
  • Tý „holky“ bych se chtěl optat, zda se dodnes ve slánských restauracích na jídelním lístku nabízí jídlo zvané „čurbes“?
    • ...a zda už ve Slaném spadl hotel Grand.
  • Toho „kluka“ zase na to ...to že táta pracoval u Thonetů, zda doma sedává na oné slavné „Thonetce - židli vz.14“, jež vyvzorována byla, ještě u Thonetů ve Vídni, již v r.1859 a proslula pod zadnicemi celého světa, indiánskými a černošskými náčelníky, ověšenými „Jabloneckou bižuterií“, počínaje a vybranou smetánkou londýnských buzines center a pánských klubů konče.
    • ...a taky, jestli ještě pořád na Valachách jsou sušárny trnek, a je-li těch trnek ještě dostatek?... to, že tam se, co barák, pálívávalo, byvše trnek, lemujících "medové loučky" bývávalo v minulosti na Valachách "přehršle".
Tak ale, abych přišel k věci. Je mi ctí a mám radost z toho, že u nás v „Domečku“ budu moci přivítat manželskou dvojici, paní Olgu Fikrlovou-Matzenauerovou a pana Michala Matzenauera. Těším se z toho o to víc, že tento náš listopadový večer je součástí 19.ročníku celorepublikového festivalu „Den poezie“, jenž hold a poctu vzdává básníku z největších, Karlu Hynku Máchovi.

Krátké představení dle vlastních slov paní Olgy:

Olga Fikrlová 
Básnířka, prozaička.
Pocházím ze Slaného, dlouhou dobu jsem žila v Kladně. kde jsem se podílela významně na kulturním životě. (stále trvá). 
Nyní žiji s manželem Michalem Matzenauerem v Praze. 
Aktivity: Divadlo poezie v Kladně, literární a hudební pásma, přednes poezie svojí i klasických autorů. 
Sbírky básní : Květy s vůní cyankáli, Ucho na nebi, Klíč k podzemní zahradě a Zdi a ploty( poslední, letos vyšla)
próza Na Kladensku se krásně lhalo. 
Mívám autorská čtení v literárních klubech v Praze, v Teplicích, Kladně a tam, kam mě pozvou. 
Dodávám: Je kustodkou a lektorkou v Muzeu hl. města Prahy


Michal Matzenauer
Basník, malíř, ilustrátor. Narodil se v Praze, mládí prožil ve Vsetíně. Za minulého režimu směl publikovat pouze v samizdatu. 
Básnické sbírky již svobodně vydané : Postavy na zpracování, Soukromý labyrint, Po kameni cesta, Životopisy a jiné básně, Ostrovy v hlavě. 
Zúčastnil se autorských čtení v klubech v Praze 
Měl řadu výstav doma i v zahraničí. Účast na skupinových výstavách, poslední významná se konala v galerii v kostele v Mostě

Těšíme se všichni na setkání.
                                           Milan Brož

Ukázka tvorby:

Olga Fikrlová

Věčná inspirace

Za třicet stříbrných
prodáváme svoje Golgoty
a věšíme na ploty
své zbloudilé duše
Za třicet stříbrných
pějeme Jidášovi arie
že zas tak špatně nežije

Za třicet stříbrných
prodáme i dětský smích
A zmrznem sami v závějích
V naději
že nás ohne pekelné
zahřejí...


  
   Advend


     Ticho adventu a rozjímání
     Co to je?
     Vánoce se blíží
     Tak hurá do boje!
     Manželovi šálu
     Babičce bačkory
     Dětem tablety
     Ať nezlobí
    A třeba teplé ponožky
    Tátovi

     A městem bloudí dáma
     celá uplakaná
     Nemá komu a nemá kam
     Dobře to znám
     Ty bolesti Štědrého večera
     Samota
     Kdy se nikam nevolá
     Dětské postýlky ve sklepení
     Ani manžel už tu není

     Ten sedí někde pod stromečkem
     s jinou dámou
     A určitě ne uplakanou
     Tiše běží vteřiny
     Ona se dívá a střeží
     hodiny na věži
     už aby byla půlnoc!
     To pak jde na půlnoční
     V Boha už nevěří
     Ale tam jsou aspoň lidi


Nenávraty

Smutné jsou někdy Nenávraty
závratných vteřin
které odkapávají
do řeky Léthé
jak medové kapky
z brady dítěte

Žádný polibek
se nedá vrátit
žádné milování
domilovat
Žádnou vteřinu beze mě
nevezmeš zpátky
Život je krátky... 


Michal Matzenauer

Ostrovy v hlavě

Něco jako sen
Ta osoba držela mléko
ale to mléko bylo v lahvi
takže to bylo dřív
A když mluvila
bylo to tak intenzivní
jako by se zároveň ptala
jenže nebylo jasné
ani o čem mluvila
ani na co se ptala
Byla to naše situace
ve které jsme se narodili
a která nás celý život
na rozdíl od naděje neopustila
Fotografování
Naučil jsem se fotit
a koupil jsem si fotoaparát
Jednoho dne jsem se vydal do hor
ale nikdo tam na mě nečekal
Stejně mi ale zbylo pár fotografií
Mnoho lidí chodí sem tam
jen já zůstávám tady
Jak ale může být člověk užitečný
když všude jen šlape po havěti
a ta havěť za nic nemůže
Třeba jednou odejdu
kvůli nějaké ženě
se kterou si vyměním fotky
Možná mě něco naučí
K fotografování to určitě potřebovat nebudu
ale třeba se to bude na něco hodit
***
Včera byl den
na který nezapomenu
Pohladil mě vítr
Jen
My leželi jsme jak
ptáci na vejcích
ukrytí ve větvích
vyděšeně pozorovali
jak lámali nám nohy
a ukusovali lesk očí
Též obhospodařovali jsme vích
a do jejich hysterických křiků
jsme líbali křehké duše milenek
které nám připomínaly
že jsme jen...
***
Starý muž nenechá
jedinou myšlenku
v klidu
  
***
Snad takový dědeček
mi jednou povídal příběh jako pohádku
a dodnes nevím jestli tomu věřím nebo ne
A taky říkal že vyrostl mezi popelníky
Vůbec nevím
co tím myslel