čtvrtek 22. června 2017

HOVORY...Janek Gant

Červnové, a tím i poslední letošní „Hovory, ovšem...“ se včera staly minulostí. Potěšitelně početné publikum přivítalo jako hosta večera jabloneckého básníka Janka Ganta. A že publiku měl co říci, dokazuje to, že večer končil až k jedenadvacáté hodině.


Janek Gant
Další foto: http://rbo.rajce.idnes.cz/HOVORY..._Janek_Gant/
Janek nejen představil svou sbírku básní „Až vyhasne svět“, ale velmi podrobně nás seznámil i s jejím vznikem, problémy před vydáním, příběhem vzniku ilustrací nebo vlastním výběrem básní. Při vyprávění a autorském čtení nám ty tři hodiny utekly jako z vody, zvláště když vše doplňováno bylo hudbou Františka Lamače.

Mně nezbývá, nežli poděkovat - všem přátelům poezie a našich večerů, kteří náš pořad navštívili, hostům Janku Gantovi a Františku Lamačovi, a v neposlední řadě též paní Petře Laurin, kde v „jejím“ Domě porozumění v Kavárně FR jsem pro „Hovory“ před třemi lety našel azyl a potřebné zázemí.

Jako vzpomínku na večer ještě připojuji několik fotek a odkaz na „album“ toho večera.




Milan Brož


sobota 10. června 2017

Hovory, ovšem … červnové

Hovory, ovšem …
...ty červnové, proběhnou v rýnovickém „Domečku“ 21.6.2017 opět od 18 hodin.
Jankovy... dalo by se také říci... „Jankovy hovory“, neb pozvání přijal a navštívení přislíbil jablonecký básník Janek Gant, takže to budou hovory jeho. Je až k neuvěření, že tímto večerem končí už třetí ročník mých pořadů, a je mi nesmírně milo, že je to právě Janek, který svým večerem uzavírá ten letošní .

Dovoluji si takto až familiérně hovořit o hostovi našeho večera proto, že jsme měli už možnost se seznámit a jsme si Jankem a Milanem a … no posuďte sami, jestli se nejedná o opravdu sympatického člověka. Naší první schůzku jsme měli v restauraci U papouška. Neměl jsem tehdy zrovna času nazbyt, ale po hlase – již jsme spolu telefonovali – jsem si byl jist, že je to člověk dochvilný. Ale ejhle!... deset minut „po“, a On nikde, tož se chápu mobilu a: „Jo jo, už tam budu, pane Brož, já vyšel včas, ale došel jsem až …“ - a tak dál. Prostě pan … aha, autorské jméno je pseudonym a ...cituji: Ten, kdo prozradí pravé jméno autora, dopouští se porušení § 7 autorského zákona, takže to vyzradit nesmím a je na něm, zdali nám to během večera vyjeví. Prostě pan Janek k Papouškovi netrefil, „zakufroval“ – a to mi bylo sympatické „po prvé“. On totiž není odsud, rodákem jest z Turnova – a to jsou sympatie již „po druhé“. A sympatie „po třetí“? - no že se usadil tady u nás, pro to prostředí, lesy, hory...

Je-li to opravdu tak, zejména v tom bodu třetím, a není-li v tom třeba i nějaká ta ženská, to budete určitě mít během večera příležitost se osobně optat.

Malinko teď musím odbočit. Když jsem se v minulých dnech autobusem s klimatizací vracel od jižního moře, už mi hlavou běhalo myšlení na tyto Hovory, a že je třeba udělat pozvánku, něco napsat na blog, připravit se a tak. Odpočatý, vyplavaný a pln odhodlání, jenže zase všechno bylo jinak: „To máš z tý klimatizace!“ - píše mi recept na antibiotika, mi sdělil lékař mnou u příležitosti těžkého zánětu průdušek osobně navštívený. V posteli, naprosto neschopný, s bolavou bránicí ze záchvatů kašle, jsem přijal Jankovo pozdravení a „vysvobození“. A to už je sympatie „po čtvrté“ - já totiž nemusím dělat pozvánku. Jak kdyby to ten človíček věděl, jak mně je, udělal pozvánku. Za mne. „Tak, Janku, díky!“

Ona existuje ještě sympatie "po páté". Nevěříte? Tak si zalistujte v Jankově sbírce básní! Přijdu se pak zeptat.

Nebudu to dále rozepisovat. Myslím, že povídání s Jankem Gantem, autorem sbírky básní Až vyhasne svět , která dělena je na tři části, bude opravdu zajímavé, jsem přesvědčen, že nám bude odhaleno leccos z jeho života, myšlenek, filosofie, vždyť i ve sbírce publikovanou poezií nám autor svou výpovědí dává proniknout do svého niterného myšlení, pocitů, vnímaní světa.

Stránky autora naleznete zde: http://janekgant.cz/

Hudbou tento večer doprovodí pan František Lamač.

Srdečně všechny zveme!

Janek Gant
                      Petra Laurin
                                   František Lamač       Milan Brož

čtvrtek 18. května 2017

VYŠEHRANÍ - zpráva

Literární festival Vysočina 

– letošní, tedy 15.ročník, se odbyl minulou sobotu 13.května. Pro mě to byla účast první, pozval mne Radek Lehkoživ a Zora Šimůnková, tedy hlavní to pachatelé a organizátoři nejen této akce, … a tak jsem souhlasil. „Ale co dál?“ ...mi běželo hlavou, Vyšehrad... to slovutné starobylé místo, místo pro mne v Praze z nejdůležitějších, srdce se mi tu tak nějak vždycky rozbuší. Tak, abych v tom nebyl sám, jsem oslovil Katušku – už byla Hostem večera v mých Hovorech, ... a Honzu – bude mým Hostem v Hovorech květnových, za týden.
Katuška   Milan   Honza

Slovo dalo slovo, něco jsme nacvičili, dal jsem tomu název "C'est la vie – myšlenkový flám", a šli do toho. „Prubou“ pro nás byla předpremiéra, kterou jsme si odbyli v kavárně Pokec v Jablonci n.N., pak ještě jednu zkoušku, spíš takové upřesnění některých maličkostí, ještě domluva, v kolik v sobotu vyrazíme a rozchod. 

Tak to bylo jasný, v sobotu v devět vyjíždíme. Podařilo se nám to skoro přesně jen … má žena něco zapomněla, tak jsme se vrátili. Honza ještě neměl spakováno a Katuška s milým ještě nebyly vzhůru. Ale přes všechny tyto překážky nám nepřejícně vhozené do cesty, jsme těsně před desátou vyrazili. Chvíli to trvalo, než si to v autě všechno pěkně sedlo, pak se všem začalo chtít spát. Včetně mě, ale já řídil, tak jsem to
 zakázal i ostatním … no jak bych k tomu přišel, k takové nespravedlnosti. Kolem letadla jsme prosvištěli stotřicítkou, ale u Boleslavi se to trochu štosovalo, tak jsme byli rádi i za těch sto deset. Jazyky se pomalu rozvazují a kolem Benátek už kujeme „pikle“, co a jak. A tak, stále ještě v „piklích“ míjíme Tři kameny (nebo jsou čtyři, teď fakt nevím) a míříme na Prosek, kde máme první záchytný strategický bod. Dál už ne autem, ale po krátké kafíčkové přestávce v naší prosecké dvojgarsoniéře přestoupíme na metro.


Skončili jsme na podiu 
Skončili jsme na podiu 
                    
Což o to, vyrazili jsme v čase dobrém. Metrem jseš z Proseku na Vyšehradě za hodinku i s rezervou, a my vyrazili ještě o půl hodiny dřív. Organizátoři stáli o to, abychom tam byli na jednu, tedy na třináctou, kdy to začíná, byť náš výstup plánován byl až někdy kolem třetí. Ale toho dne se prostě všechno nějak zpožďovalo. Prvně jsme se navzájem ztratili v prosecké Bille, tam co býval Prior. Žena s Brunem – to je náš pejsek, čekali venku. Když jsme se byli konečně nějak našli a u pokladny sešli, žena zase zpět do té dvojgarsoniéry, že se to mračí, pro deštník. Nakonec tam nešla, ale my už nabrali zpoždění jednu hodinu. Ještě že metro jelo včas a na čas.

To ještě nepršelo
Až do Ládví nic nenasvědčovalo ničemu. Náš dobrý rozmar však způsobil to, že Honza dostal „roupy“ a začal pomaloučku se svýma srandičkama. Vůz se začal zahušťovat a myslím v Kobylisích, kdy už byly všechny sedačky obsazeny, mezi jinými přistoupila i starší paní, dobře k sedmdesátce. Honza hned „vstyk“ a „Prosím, tady je místo, jsem ho pro Vás držel!“ ...a pod. Už v té chvíli dáma měla něco tušit, nicméně Honzovi na „lep“ sedla a on začal předvádět své „opičárny“. Paní byla skvělá, jejich etudou se bavili všichni a když jsem, pravě „On by Vás moh, paní, když to na něj přijde, i pokousat!“ Honzovy nasadil psí náhubek, bavil se již celý vagon. Ale paní záhy vystoupila, a už to nebylo ono. Tak jsme dorazili až k Veletržnímu paláci – já nejsem schopný pamatovat si, jak se to dnes jmenuje. Bylo hezky a na Honzu to zase přišlo, vytáhl flétnu a tak jsme, sice opravdu pomalu, ale jistě, postupovali k Vyšehradu. Ještě jsme museli na hradby, abychom pozdravili Vltavu a střechy té staré „podolské porodnice“, postáli u Baziliky, kde se Honza kdysi podílel na opravě jejích vitráží, a o nějakých pět minut už vstupovali do zdejšího amfiteátru, kde nás přivítal Kuky, a v tu chvíli tu byli jako doma. Bylo přesně jeden a půl hodiny po zahájení.

PT Autorstvo

Trochu jsme se rozkoukali, tábor „rozbyli“ nahoře, ve stínu jakéhosi přístřeší zde zbudovaného, zakoupili po pivu a poslouchali dvojici zpěváků z dolního pódia. Slunce pražilo, a tak nám přístřešek dělal dobře. Snad padesátka sledujících, nedokázal jsem rozeznat, kdo z ní je účastníkem a tím pádem příštím účinkujícím. Tak nějak se pozvolna trousili další a další. Program pěkně běžel, mezi jednotlivými hlavními produkcemi probíhala autorská čtení. Až najednou jsem pořadateli byl vyvolán i já. Zpocen sluníčkem jsem se zpotil ještě víc. A že to prý na mne nachystali, takový překvapení, tak ať jdu pěkně něco číst. Tak jsem šel, začal v tom vedru něco předčítat, jenže... snad asi v polovině mé recitace to přišlo, a jakoby na vás domovnice vylila kýbl vody, tak se to najednou ztrhlo a rozprášilo to všechny diváky i účinkující. Z těch se jich nakonec většina zachránila buď přímo na jevišti, nebo pod tím přístřeškem nahoře. Hezké na tom bylo to, že mezi zůstavšími nadále panovala dobrá nálada a já nemusel dál předčítat – možná právě proto.

Na kryté pódium se přestěhovaly lavice a program pokračoval. Tím vším vlastně došlo k tomu, že i čas našeho vystoupení se posunul, a věřte nevěřte, skoro přesně o tu hodinu a půl našeho zdržení se, a tak my přišli na řadu hned po půl páté. Mezi tím jsem už od Radka obdržel, i s věnováním, jeho pátou sbírku, kterou byl toho dne ještě za sluníčka tu pokřtil.
Těsně po bouřce.

Naše vystoupení se povedlo v tom smyslu, že jsme nic nevynechali. Trošku potíží měl Honza se zvukařem, a tak jsme nemohli využít úplně všeho, co připraveno. Ale to nevadilo, ani to ne, že zase trošku pršelo. V té době již bylo všechno a všichni přestěhováni na krytém pódiu. Když jsme odjížděli z Jablonce, takové vtipy padali „… diváků, kolik že bude? ...jedenáct! ...kdepák, víc, třináct! ...zlatá střední, dvanáct!!!“ - rozsekla to manželka. Kolik jich bylo skutečně? ...nevím, ale míň asi né, a tak to dopadlo dobře. A dobře také pro mé jablonecké „Hovory, ovšem...“, neboť jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, autory prózy, básní, nebo obojího a oni vesměs přijali mé pozvání, ať jsou např. ze Žďáru n.S., Kladna, Zlína ap.. A tak se na „Hovorech“ v budoucnu máme rozhodně na co těšit.

A pak jsme se rozešli. Mám ještě jeden prožitek, ze zpáteční cesty metrem. Ale to až v nové povídce z cyklu „Setkání“. Asi se to bude jmenovat „Setkání se skleněným knoflíkem při zpáteční cestě z Vyšehraní na Prosek, kde jsem si v hospodě „U plnýho pekáče“ dal z velkého hladu pekáč grilovaných žebírek a třetinou z toho pohostil i svou Mařenku“.

Jako poděkování organizátorům dovoluji si citát slov Katušky, která mi „esemeskovala“ den po té: Děkuji za úžasné Vyšehraní. Bude to v mém srdci uloženo jako obrovský zážitek na celý život

Děkujeme všichni.

Milan Brož




středa 17. května 2017

Honzovy květnové "Hovory, ovšem..."

Hovory, ovšem...

Květnové „Hovory“ nabídnou opět velmi zajímavého hosta, člověka mnoha tváří a schopností. Však posuďte sami, pokusím se vyjmenovat, na co vzpomenu: hudebník, zpěvák, skladatel, básník, zvukař, baráčník, sklář, vitrážista, znalec ovocných destilátů… věřte, nevěřte, v jedné osobě. 

Jeho rukám vděčí okna kostelů, například v Prachaticích kostel sv. Jakuba většího, či na památném Vyšehradě bazilika Petra a Pavla, za obnovení jejich krásných vitráží. Krom údržbě činžáku a velké aktivitě v oblasti hudební, pořádání častých jam sessionů a jiných tzv. sešlostí, mu v posledních letech smysl života dává hlavně včelaření. Věnuje se mu cele, nad jeho netradičními postupy by leckterý tzv. kovaný včelař jen mávnul rukou, ale vy sami při jeho velmi poutavém povídání, jež doprovodí i promítáním, se budete moci seznámit, k jakým filozofiím, životním zkušennostem a poznatkům, právě díky včelám, dospěl. Povídání, jež doplní vlastní hudební tvorbou, zpestří ještě ochutnávkou archivní medoviny. A jak ho znám, rozhodně nezůstane jen u toho, ale něco lahví té bohabojné tekutiny bude mít i v nabídce ke koupi.
       
 Nežli vyjevím jeho jméno, ještě prozradím to, že dotyčný host s námi, tedy se mnou a Katuškou, nastudoval naše literárně hudební vystoupení C'est la vie – myšlenkový flám, se kterým jsme se v rámci tzv. Vyšehraní při příležitosti festivalu Literární Vysočina představili minulou sobotu právě na Vyšehradě, v amfiteátru hned vedle již výše zmíněné vyšehradské baziliky. 
Tak už to nebudu dále tajit, jako host se ve středu 24.května v našem „Domečku“, alias Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích, představí pan 
Honza Fišar

a … ale to je vlastně tajné, takže … a jeho překvapení!

mb

neděle 30. dubna 2017

L O Ž N I C O V K Y

Hovory, ovšem... // Ložnicovky // Kavárna FR v Rýnovicích // 26.duben 2017


Představte si, že jste na něco zvědavi, že tu zvědavost ve vás vyvolal váš kamarád, kamarádka. A tak v co nejbližším termínu chvátáte, abyste uzřeli, co se to v tom přítelově obýváku vlastně nachází.
A to je to, co se mi přesně přihodilo a když jsem vstoupil a byl uveden do obrazárny, už tomu nebudeme říkat obývák, tak jsem zmlknul...respektive oněměl, prostě nebyl schopen slova... mluvit nebylo třeba, mluvit totiž bylo zbytečno!!!, ...protože ty fotografie mluvit začaly samy, na mě... lidský hlas tam byl úplně nepotřebný. Tak jsem si tam sedl na štokrdli mezi ně a nechal je, ať si hovoří.

Ani nevím, jak to trvalo dlouho, to snad autorka těch děl by mohla říct, víte, ony si mne totiž předávaly...jedna fotografie, druhá, třetí..., ale ne v tom pořadí, jak byly umístěné, ale hned tu zleva, tu zprava, tu zezadu, zprostředka. A člověk tam mezi tou krásou sedí, hledí, otáčí se a naslouchá. Hrály si se mnou. A najednou slyším: „Už mají i název … Štědrost Cudnost Střídmost Trpělivost Víra Spravedlnost Upřímnost Naděje Láska Statečnost Moudrost. … ano, počítáte správně, deset! Poslední dvě, protože ctností je dvanáct, chybí, neinstalovali jsme je záměrně, ony tu přítomny jsou … a jaksi … automaticky. Jmenují se totiž Píle a Pohostinnost.

Má mysl se té nové informace okamžitě chápe a znovu evokuje moji fantazii a obrazotvornost, která mi okamžitě s publikovanými makrofotografiem vytváří DALŠÍ úžasná obrazová synonyma.

Je jasné, je to Vlaďka... Vladimíra Dvořáková. Poznávám její jemnost, její náhled, její vidění! Když se ale konečně usadí mé pocity, vidím, že Vladimíra je zase nepopiratelně nejméně o dva kroky dál, další mosty řeky života své tvorby překonává, a ta je tím o další dvě hladiny povýšena. Její známá vnímavost není jenom v tom, co fotí, v těch nalezených liniích a tvarech, ale i jak to fotí, v odstínech barev jemných, jemnějších nejjemnějších až velenejjemnějších, ale také v zachycení her světel a stínů, o kterém platí to samé, v jejich symbióze vytváření kreseb, v nalezení různé intenzity světla v těch nejjemnějších jednotlivostech. A právě vidění toho všeho, doplněno vpravdě řemeslným zvládnutím této fotografické techniky, autorčinou povahou a jejím vnímáním světa, a nejen toho rostlinného, jí dovoluje v takové hloubce a šíři pronikat do tohoto tajemného a prostému oku v takových detailech nezpatřitelného prostředí, jež však nám, takto mistrným způsobem přiblíženo, vpravdě může připadat až známé a našemu lidskému světu podobné.

A toto vše, jakoby s prostou lehkostí, je soustředěno do těchto fotografií. Přeji vám, abyste také v těch dílech dokázaly nalézat a nalézt … co??? ...ale na TO si právě musí odpovědět už každý sám.

Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi představit autorku té krásy, paní Vlaďku Dvořákovou.


Fotografie z celé události pak lze shlédnout na stránkách:
http://www.vladimiradvorakova.cz/fotoalbum/vystavy/vystava-v-dome-cesko-nemeckeho-porozumeni-v-jabloneckych-rynovicich--kveten---cervenec-2017/

mb

neděle 16. dubna 2017

HOVORY, ovšem... ty dubnové

Tak se nám to ale opravdu pěkně sešlo, na ty dubnové „Hovory“. Uvítáme… ale nepředbíhejme, pěkně popořádku, čeká nás nejedno překvapení.

Hlavním hostem večera bude dáma, která nepopiratelně patří k hlavním kulturním protagonistů našeho města, ale nejen... svým významem a aktivitami jeho hranice dalekosáhle přesahuje. Považte sami, dubnové „Hovory“ navštíví zakladatelka a vedoucí „Jablonecké píšťalky“ - souboru zobcových fléten, který vznikl téměř před třiceti lety.
Původně šlo o školu hry na zobcové flétny pro děti a jejich rodiče, který převzala od legendárního profesora Václava Žilky a ve kterém šlo především o rodinné amatérské muzicírování. Projektem prošlo spousty rodin, učily se děti společně s rodiči, někdy dokonce i prarodiči. Z absolventů později vznikl soubor, který v dobách svého vrcholu čítal na padesát členů různých věkových kategorií. Sbor koncertoval na mnoha místech naší republiky, ale i v zahraničí - Velké Británii, Francii, Německu, Maďarsku a natočil dvě profilová CD. Dnes soubor tvoří dvacet členů - dětí, studentů středních a vysokých škol a dospělých různých profesí.

Nerozepisuji se o sboru jen tak náhodou. O hudební stránku našeho dubnového podvečera se postará svým vystoupením kvarteto „Jablonecké flautino“, které je tvořeno právě čtyřmi členkami tohoto uskupení. Zazní úpravy skladeb z různých období od renezance po současnost.


Kulturní život našeho dubnového hosta je však daleko širší a není naplněn toliko vedením „Jabloneckých píšťalek“. Jistě většině Jablonečáků je známa kulturní chlouba našeho města - Smíšený pěvecký sbor Janáček.
----------------------------------Z webových stránek SPS Janáček---------------------------------Sbor nás reprezentoval také v zahraničí, a to v řadě evropských zemí, ale i v zámoří. Také tam se dočkal úspěchů a získal cenné trofeje. Vystupoval rovněž s prestižními hudebními tělesy - Filharmonií Hradec Králové či Dolnoslezskou filharmonií Jelení Hora. Mezi pocty můžeme řadit i účast sboru na Pražském jaru v roce 1986. Výčet činnosti SPS Janáček by nebyl úplný, kdybychom zapomněli uvést diskografii souboru, která čítá tři gramofonové desky, audiokazety a CD i nahrávky v Českém rozhlasu. 

Mezinárodní aktivity Janáčka jsou bohaté. V zahraničí koncertuje od roku 1964, projel 20 zemí Evropy a dvakrát vystupoval v USA. Udržuje četné kontakty s evropskými sbory. Kronika sboru má zaznamenáno na 400 vystoupení v 80 místech ČR, Evropy a USA. Posledním úspěšným zájezdem bylo turné po Finsku v roce 2012. 

Janáček má bohatý repertoár, který obsahuje skladby různých uměleckých směrů od renesance po současné autory, od duchovní hudby po velké operní sbory a úpravy českých i zahraničních lidových písní. 

V roce 2005 se stala uměleckou vedoucí Olga Fröhlichová. Pod jejím vedením nastudoval sbor velká hudební díla, např. Korunovační mši W.A. Mozarta, oratorium J. Haydna Il Ritorno di Tobia, Mši D-dur Antonína Dvořáka a program 9 velkých operních sborů Janáček Opera Gala. Sbor zahájil spolupráci se sborem a orchestrem katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, obnovil spolupráci s Dolnoslezskou filharmonií v Jelení Hoře a také již dvakrát vystoupil v pražské Loretě.


Vážení přátelé, je mi velkou ctí, že na dubnových „HOVORECH, ovšem...“ budu moci přivítat profesorku češtiny a hudební výchovy na Gymnaziu U Balvanu, zakladatelku a vedoucí sboru „Jablonecká píšťalka“ a uměleckou vedoucí „SPS Janáček“ - paní Olgu Fröhlichovou.


x x x


Tak se nám to ale opravdu pěkně sešlo“ - píšu úvodem. A po právu. Kultivován na tomto podvečeru nebude toliko náš sluch, ale i zrak. Je to několik dnů, co to rozhodnutí padlo: „Já ty fotografie představím na těch tvých „Hovorech“! Nebudu dělat samostatnou vernisáž... co ty na to?“ To se mě ptala Vlaďka... Dvořáková, pochopitelně, jinak to mistryně makrofotografií, však víte.

Do teď v Kavárně FR visí její „broučci a berušky“ v jejích převelejemných makrofotografiích. Všeho však do času, tak i této instalace, a od 26.dubna zde bude ke shlédnutí nový soubor, protože má odpověď na Vladčin dotaz byla: „To víš, že né... teda jó, nebude mi to vadit a budu rád... to se bude hodit!“ Tu odpověď jsem si mohl dovolit, protože jsem ta díla pár dnů před tím spatřil „in natůra“, jak se říká, a věděl tudíž, do čeho jdu. Fantazie mi hned běžela hlavou a já si byl jist, že spojení flétniček s těmi jemnými fotografickými obrazy se navzájem doplní a umocní. Však považte, jen ty názvy, inspirací jim jsou samy „ctnosti“: Štědrost Trpělivost Víra Cudnost ...deset, tuším, jich je.

Ještě prozradím... měl jsme tu krásnou možnost, jako první. Ano, byly to mé oči, které ten soubor – cyklus nazvaný „Ložnicovky“ spatřily, kromě autorky, jako první. A ještě prozradím, co to se mnou udělalo … na několik minut jsem přestal dýchat a doslova oněměl, pro tu jemnost, šíři i hloubku, škálu odstínů jednotlivých barev a...a...a! Však uvidíte sami, a já se těším, co tomu řeknete. 

A tak závěrem „Vlaďko, děkuju, že se to tak spojilo!“

úterý 21. března 2017

Ondřej Halama - host březnových "Hovorů, ovšem..."

Hovory, ovšem... březen 2017

nebo „o všem“ ... možná... snad... 

Ovšem, že snad i o všem, ale jistě ty „Hovory“ letošní první jarní, tedy březnové. Připadají na středu 29.března, ale to vše je vlastně na pozvánce. A jakoby symbolicky, s příchodem jara navštíví nás host z míst, kam jaro přichází vždy o tři týdny dříve, než k nám do Jablonce. Má tím pádem vlastně jaksi ty tři týdny jara náskoku.

Moje první opravdu jarní procházka vždy směřuje tam dolu, do „kraje“, na Jizeru, jez, Boučkův statek, špacírem na Zrcadlovou kozu. Už co byly děti malé, jsme to tak dělávali. Jistě, bláta na cestách bylo ještě plno, ale oproti tady, kde ještě leckdy plno sněhu, tam již plno květů. Podběl, devětsil, sem tam už i fialka či orsej, pod stromy sasanky  a tak. Sněženky a bledule už dávno pryč... a děti, po těch letech, vlastně také, jsouce již na těch svých cestách, "zaprasenej" je jen ten pes, jo jo, je už třetí od těch dob.

To se mi jen tak myšlenky zatoulaly, do míst, odkud je náš dnešní host, do Turnova. Tu je jeho malé curiculum vitae:

Ondřej Halama, ThMgr.
narozen 1956 v Praze, mládí prožil v Mladé Boleslavi, v době nastupující normalizace nebyl z politických důvodů přijat na střední školu, nastupuje do dělnické profese, dálkové studium na zeměměřičské průmyslovce, přestup na denní studium strojní průmyslové školy, maturita v roce 1976, na podzim 1976 z politických důvodů vazebně vězněn a odsouzen na 2 roky podmíněně, poté v dělnických profesích, poštovní doručovatel, odečítač vodoměrů, kotelník, v osmdesátých letech přijat na evangelickou teologii v Praze, absolutorium v roce 1986, evangelický duchovní na Rychnovsku, od roku 1997 v Turnově, od roku 2002 také učitel na gymnáziu v Turnově. Od osmdesátých let autor písní a písňových textů, jeden ze zakladatelů undergroundové křesťanské skupiny Lidl&Velik, v současnosti vystupuje samostatně jako písničkář i spolu se skupinou Pranic.


Jisto jistě se máme nač těšit. A abych našeho milého hosta představil ještě lépe, najdete níže pár jeho textů.

Těším se na shledání. Milan Brož
Ondřej Halama - poezie

Tak jsem tu zpátky

Jak malý kluk se koukám z okna vlaku,
ale je na co to mě omlouvá.
Prorvaná nebesa stovkami paneláků,
záclony spletené z pavučin olova.

Tak jsem tu zpátky, Praho moje milá.
Řekni mi pravdu, moc se ti stýskalo?
Jsi pořád stejná, vůbec ses nezměnila,
jen trochu sněhu ti v dlani zůstalo.

Zima

Je konec jara, je konec léta,
dávno už skončil i listopad,
zavřená ústa slovům i větám,
prokřehlé rty, snad napořád.

Zima už zamkla sedmerým zámkem
petřínské lásky i oči básníků,
pod ledem však, jak dívkám pod náramkem
pulsuje tep, i když jen potichu.
Dokud neodejdeš

Dej mi své ruce
a já tě budu hladit,
všude,
tiše a beze studu.

Dej mi své oči
a já se budu dívat
za tebou
i zpod zavřených víček.

Tvé slzy
jsou mokré střechy na Malé Straně
a na Petříně sníh.
Tak dlouho čekám na tvou lásku
chci s tebou jenom dýchat
a nejde to, nejde.

Dej mi své ruce
a já tě budu hladit,
smutně,
dokud neodejdeš.


Naposledy

Jen lehce
zatnul jsem se do své dlaně,
tak jako topič po probdělé noci
do snídaně,

a moje oči
přivykly už dávno tomu šeru,
jak františkáni kdysi v Praze
na choleru.

A jedna hvězda jen,
ta tichá, nebeznalá,
se mnou tu dneska naposledy
posnídala

Kousek srdce


Pokaždé, když tě uvidím,
jako bych ztratil kousek srdce.
Láska mě vždycky bolela
a ty jsi ta poslední.

Zas v noci mě budí verše
a někdy strach mi v zápěstí
sevře tepnu.
Bojím se, že k tobě nevejdu.

Tak dál tě čekám
a vyhlížím,
až budeme se blížit k sobě,
já nahoru ty dolů
na eskalátoru.

Jen letmo se usměješ
a nikdy nepoznáš,
jak malý kousek srdce,
jen tak malý kousek srdce
mi zůstal.

Svědomí


Svědomí mám vždycky po ruce
jako tvou fotku v zásuvce psacího stolu.
Pročítám alba vzpomínek
s bolestí na krajíčku
a všechny utajené dopisy.
Chybí jen adresa.

Tu tvoji už znám,
ale tak málo věřím,
že žádostivě
prohlížíš ranní poštu
a se zatajeným dechem
hledáš moje jméno.

Láska

Bolest mi kůži s duše sdírá,
ta rozpažená láska na kříži.

Mě jenom Erós ruce rozpažil,
abych tě pevně objal
než opustí mě síla.
Mám v žilách pulsující krev
a jsem tu přece proto, abych žil.

Teď vím

Do noci volám slova bezbolestná
a bolest cítím za hrudní kostí,
k tobě se upínám v bdění i ze sna,
už pojedl jsem jablek z ráje do sytosti.

Dopřej mi pokoje, dopřej mi klidu,
dopřej mi ohlédnout se beze studu,
ať život přijmout umím, tak jako roční střídu.
Teď vím, že v tobě byl jsem, jsem i budu.


Čekal jsem múzu

čekal jsem múzu
a zase zůstal sám
to nebylo poprvé
spíše tak po sté
jak tiše stárnu
tak si přivykám
jako ti svatí
na Karlově mostě

čekal jsem múzu
a pak jsi přišla ty
krásně ses smála
pod paží s vínem
stejně mi zůstaly
jenom dny samoty
tak jako tenkrát
pod Petřínem

čekal jsem múzu
a potom přišel on
ne nediv se
to není tak nové
jen mraky zvedly se
a z dáli zazněl zvon
tam od kláštera
nad Břevnovem

Víš?

Víš, co nás k sobě stále ještě víže?
Ta zatracená zemská tíže.

Víš, co náš ještě jakž takž rovně drží?
Že máme nohy, že nejsme plži.

Víš, co nás nutí ještě jakž takž věřit?
Že nejsme kámen nebo pant od dveří.

Víš, co nás pořád ještě někam nutí?
To nabídnuté jab´ko k nakousnutí.