úterý 27. prosince 2016

Bludná korunka

Tak to je už od dob Bati. Ceny končí na devítku. Jak se říká 499 jsou jen čtyři stovky a něco, ale 501 koruna, to už panečku je přes pět stovek, a to už je drahota, i když rozdíl jsou jen pouhé koruny dvě

Všechno zboží, co měl na stánku, končilo na tu devítku. Byl dobře připraven, drobných, a to ve všech hodnotách, měl … jak by řekli bratia Slováci, neurekom, čili jestli to slovo dobře chápu, dost. Jak tak šly dny, prodával a prodával, v misce na drobné mu zůstaly dvou a pěti a deseti koruny, a padesátky. Vlastně se korun záměrně zbavil, protože přišel na to, že je v podstatě nepotřebuje. Koupil-li kdo více zboží, když to byl součet na sudé, stačili mu dvoukoruny, když na liché, bura měl, nebo tu korunu, ostatně tak jako při koupi jediné položky, kdy cena končila na devítku, mu tu jednu jedinou korunu každý vždycky na pultě nechal. „To za ochotu!“ - říkali zákazníci.

Postupně začal podle té koruny, co mu tam u kalkulačky ležela, vlastně ji tam měl připravenou, i dělit zákazníky. Na ty, co mu nechali těch drobných víc. Na ty, co vzali všechno, ale té koruny, kterou se naučil vždycky dávat o štych bokem, … to aby zákazníkovi jaksi napověděl a malinko i pomohl v tom rozhodnutí mu ji nechat, ...se ani nedotkli,, a pak na ty, co vzali s ostatními mincemi i tu korunu. S tímhle typem zákazníka to pak byly nervy, protože už byla jediná, ale nakonec mu ji nechal každý, byť ji i zpět z portmonky vytáhl.

Tak šly dny, to už byla pěkná řádka zákazníků, mladých starých, hubených i těch druhých pohlaví obého, a všichni mu ji nechali. Korunce začal říkat „moje bludná koruna“ a praxe se denně ve stejných intencích opakovala. A je tu další, nákup za celých 39 Kč, levnějšího nic nebylo. Prodavač vrací na sto, začíná padesátikorunou, ták, tady deset, to máme šedesát a... tady ještě letáček... ták, a se slovy „...a korunka do sta!“ - ji klade zase trochu vedle. Pán bere zakoupenou placatku, letáček, vrácené mince a … představte si... v peněžence končí i ta „bludná korunka“. Než stačí zareagovat, pán se vplétá do davu, ani v tom fofru neví, jak vypadal. Rychle ze stánku za ním, směrem k východu, ale kdepak: „Pane, to je moje korunka, dejte mi ji, dám vám za ní dvě, … tak stůjte, vraťte ji!!!“ - a počáteční vykání přechází v ty: „Tyyy chrapoune jeden, tyyy mizero, ty lakomče, vrať ji, neznabohu, ty vydřiduchu, ty kapitalisto!!!“ Všechno marné, dav se sune proti a obchodníček se mrzutě a bez své „bludné korunky“ vrací na svůj post. Má zkaženou náladu na celý zbytek dnešní šichty a jakoby to všichni cítili, za ty dvě poslední hodiny už skoro nic neprodá. Ani přesně neví, jak ten lakomec vypadal.

Další den se připravil, „může jich bejt víc...takovejch!“ - si s despektem říká a do misky vsype drobné. Obchod jde a tak pomalu na tu včerejší mrzutost pozapomíná. Zákazník jeden za druhým, nákupy se oproti včerejšku zvýšily, a najednou … jo, je tu prémie. Na pohled dobře situovaný pán, už toho má za pět set, rozmýšlí a objednává dál. No, nakonec toho měl skoro za tisícovku.

„Né, to je dobrý, já drobný mám!“ - odpovídá pán na dotaz, jak bude platit a vyndá z tašky skleněnou zavařovačku, kterou se slovy „To je dobrý!“ vysype na pult a zmizí.

Když to pak překvapený obchodníček počítal, má na stole přesně tisíc a jednu korunku, počítaje v to i třicetikorunovou diškreci, pochopitelně také v mincích o nominální hodnotě jedné koruny.

pondělí 26. prosince 2016

Zástěra – proč se mi stále kroutí doprava?

Nosím zástěru, takovou černou dlouhou, docela z fest materiálu, i při mých skoro dvou metrech mi je tak tak, takový ten tkaloun kolem krku na doraz, ale je! A to je malý zázrak... občas rád vařívám, a vždy rád v zástěře, leč drahně let již „bez“, protože zástěru na vaření na sebe nekoupím.

Co to teda tu píšu za hloupost?“ - určitě každého napadne. „Tak nosí zástěru, nebo né? A říká, že se mu kroutí doprava, ale při tom vaří „bez“?!“

Osvětlím hned. Obé je totiž pravdou. Tu zástěru z fest materiálu, tu co mi je, nosím totiž jenom jedenkrát v roce a ještě k tomu vůbec ne na vaření. Jednou v roce a hned na několik dní. Kontinuelně, ano, takže když ji zasviním, není ani čas na vyprání. Já totiž … před mnoha lety jsem se to dozvěděl od ženy, nešpiním, ale sviním. Neplést sviním, jako prasatům – podstatné jméno 3.pád množného čísla, ale sviním ve smyslu zasviňovat, tedy sloveso v 1.osobě čísla jednotného. Ale to jsem odbočil.

Já tu zástěru nosím na obchod, předvánoční, a když vám sdělím, že na prsou se skví zlatý nápis KITL, bude hned vše jasné. Již několikátý rok prodávám bilinné produkty této rodinné firmy, která své mediciální produkty vyrábí dle prastarých receptur a postupů legendárního Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela, slovutného léčitele a doktora z Jizerských hor. Tady kousek, nad Jabloncem žil. Že neznáte? ...tehdá znali, a nejen v Praze, ale až v Drážďanech, dokonce sám císař pán ve Vídni ho zmiňuje, snad jím i léčen byl.

Ale ryche zpět k té zástěře. Nevím, nechápu to, ale pořád se mi kroutí tak nějak šrekou doprava. Prozkoumal jsem její střih i dílenské zpracování, stehy, zapošití, lemy … no a tak. Nic, pravidelnost sama, i nitě kvalitní. Ono je to totiž nepříjemné, ono vás to tak divně šponuje, poposedáváte, přešlapujete … no, jako že to už nemůžete udržet, nebo jako nějaký tik kdybyste měli. Zástěra musí dolu, protřepat, srovnat, a znovu na sebe ... kvůli obchodu. Prostě na chvíli zástěru dolů a znovu na sebe. Tak se to za ten den opakuje několikráte. Zajímavé je, že minulé zástěry se takto nechovaly, ani loňská, předloňská ...žádná. Bude to určitě tou letošní zástěrou. Ale vždyť jsem ji prozkoumal, nikde nic ...anebo snad... nějakou mou vadou?!

Ani domyslet nechci. Začínám se prozkoumávat. Hned ještě na prodejním stánku. Kontroluji si i koutky úst, zda mi nevisí … člověk nikdy neví ...zda svetr či zástěru nemám uslintanou. Ani se mi nezdá, že bych některé rameno nosil níže. Ptám se slečny, co vedle prodává, ale ani ta na mně nic nevidí. Tak se uklidňuju, že „Mrtvicí to asi nebude!“ a počkám na doma. Tam, po těch dvanácti hodinách, kdy je člověk řádně znaven, by se přeci každá asymetrie měla projevit ještě zřetelněji. Civím na sebe do zrcadla, ale nic! Žádná výduť, žádná vyboulenina, jsem docela symetrický. Pravda, stoprocentně ne, vepředu, nad opaskem, tam se o symetrii moc mluvit nedá, ale neřekl bych, že to je ta příčina, proč se mi zástěra pořád kroutí doprava. Zkouším nohy, koukám na boty, jak je mám ošlapaný, ale podpatky jsou sešlapaný nepatrně a celkem pravidelně na obou botách. Opravdu si už nevím rady. Napadá mne, jestli to není tím, že jsem v jedné kapse měl peněženku, takovou šrajtofli na tržby, dost těžkou. Takže její váha třeba mohla zapřičiňovat tu asymetrii a tím pádem to pozvolné kroucení. Ale doma si už neuvědomuju, v jaké kapse, lévé či pravé, jsem toho dne tu peněženku měl. Zítra si na to musím dát pozor, a buďto kapsu nezatěžovat, nebo obě zatížit stejně, abych vynuloval i tuto možnost. No jo, ale dvě šrajtofle nemám, ona je dost drahá. Tak snad by také šlo, to v pravidelných, třeba půlhodinových intervalech, střídat, levá pravá.

Druhý den, hned od rána si to hlídám. Raději nemám v kapsách zástěry nic. Vzal jsem si i jiné boty na přezutí, jistota je jistota. „No a co byste řekli?“ Uteče hodina, nic. Lebedím si „Tak to byla ta šrajtofle!“ Hodina a půl – nic, dvě ...a zástěra se zase kroutí, a zase doprava! Už si s tím fakt nevím rady. Přemýšlím dále...“Že by to bylo tím, jak sedím na židli, jedním směrem, jak se na ní vrtím a otáčím, takže pozvolně posouvám tu zástěru?“ Změnil jsem nejen posed na židli, ale i její umístění a nakonec i židli samotnou. Tentokrát neutekla ani hodina, a zástěra mě už zase šponuje, už se zase kroutí, a dorava.

Je taková denní doba, kdy začasté přichází návštěva z podniku. Nechci ani tomu říkat dozor, ale tak ňák se přichází přesvědčit, jak to jde, jak jde obchod a tak. A taky, myslím si, jestli mám na sobě zástěru. Image firmy je image firmy! A to by nebylo dobré, ji na sobě nemít, protože ve vzájemném ujednání, v jednom z bodů, to přímo stojí jako povinnost, nosit při prodeji a jiné prezentaci firmy podnikovou zástěru. Tak si ji zase beru. Toho dne ale nikdo nepřišel, a já se tak v ní šponoval až do konce pracovní doby úplně zbytečně.

Při cestě domu pořád přemítám, kde může být ten zakopanej pes, že zástěra se stáčí, a pořád jen doprava. Už si fakt nevím rady, už se chytám každého stébla. Přicházím na toto: na košili, kterou zrovna nosím, na rukávech jsou dva knoflíčky, na volné či více utažené zapnutí. Já to nosím na volno, ale!!! ...a tady je zřejmě ten problém, „Ha!!!“ - už to mám. Na jednom rukávu chybí knoflíček, a je to zrovna ten na volno. Čili ten rukáv nosím utažený. To musí bejt ono, jasně, vždyť je to ten rukáv pravej.

Následujícího dne si beru novou košili, co má na manžetách rukávů knoflíčky nastejno. Také jsem se večer koupal a při té příležitosti se ještě jednou, tentokrát manželkou nechal zkontrolovat, zda jsem symetrickej. Avšak až na drobnou a nepodstatnou typicky pánskou asymetrii, na mně moje doktorka opravdu nic neshledala. Cestou se už těším, že budu toho dne bez problémů, „Počkej, ty zástěro jedna mizerná, já ti dám, tentokrát jsem na tebe vyzrál!“ - jsem si jist, že jsem odstranil všechny možnosti a příčiny toho jevu.

Utekla cca hodina dvacet, malounko se začínám ošívat. Ano, je to tady, zástěra zase šponuje. Jsem zoufalej, skoro bych brečel, jsem na ten .problém krátkej. Třesoucí se rukou beru mobil a obvolávám kamarády, doktora a krejčího, a sjednávám si s nimi hned na zítřek brzkou ranní schůzku.

A jak to dopadlo? Dobře, je po problému. Né, kdepak kamarád doktor, prohlížel mě sice ze všech stran, ale nic. Mistr pánský krejčí, ten pomohl. Prohlédl zástěru, pak letmo kouknul i na mne a … inu, až se hambím to tu uvést... „Zkuste druhou nohavičku!“ - poradil, a když viděl, jak se tvářím, ještě dodal „To si zvyknete!“


neděle 25. prosince 2016

HOVORY, ovšem... prosincové

Tak je to tady, konec roku ...už už jsem chtěl napsat „školního“, ale to je blbost, že jo! ...no, i když?!?!? ...vlastně jeden se učí celej život, nebo lépe řečeno, jsme „vyučováni“ celej život. To jen nezkušené mládí či „nafrněný frajer“ jakýsi v jakémkoliv věku mají za to, že už všechno vědí, a že toho vědí více, nežli ti staří. A ti starší, staří ...ti naopak už vědí, jenže...jenže „houby s octem“ … co oni ...tedy už musím říkat My, co vlastně víme, ... že „všechno je jinak“ ?-snad, ... a že vlastně nevíme nic. A tak se zase učíme, a kdo nám je tím učitelem? No? ...no! ...no přeci život sám, ja ja, sám Pan Život. A ? … ještě někdo!... hádejte trošku, než se k tomu dostanu!

Totiž, sedělo nás po letech u štědrovečerního stolu šest. Přijely děti se svými partnery. Takhle jsme se už leta nesešli. Tak než jsme zasedli, pár takových těch slov a vět se vzpomínkou na …a na … a s poděkováním za... a za..., a že tu jsme tak pohromadě, a „cink červeným vínem“ ...a v tu chvíli mi to došlo!

Takže, „pane Živote, a Ty starý roku, ... a naše milé Děti, děkuji vám za to, že nás „starší“ učíte, vychováváte!“

Tak!
Původně to mělo být „pozvání“ na poslední letošní „HOVORY, ovšem...“. Konají se opět poslední středu v měsíci: 28.prosince od 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém Domečku. Tak přijďte všichni.

Na setkání se těší hosté večera Mirek Tomeš, znamenitý hráč klavíru a Ondra a Kuba Vláškovic, znamenití nejen slovem ale i hudebním nástrojem, uvidíme, co si za nástroj donesou.

…a Petra Laurin s Milanem Brožem

P O Z V Á N K A
Milan Brož a Galerie FR


Zdraví štěstí a tak,
opaku však
ani za mák,
by se jeden nemusel bát
a měl všeho akorát.

HOVORY, ovšem...

hosté večera:
Mirek Tomeš
Kuba a Ondra Vláškovi

středa 28.prosinec 2016 od 18 hod.
Kavárna galerie FR
Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

středa 7. prosince 2016

O přehradě naší, o lstivosti dračí, o lidech jak se mají... a o našem kraji

Milý pane...co značí
otázka ta dračí...











dnes má lidstvo jiný věci k práci,
nežli zkoumat zdali ještě žijí Draci!
Dneska když lítáme už do vesmíru,
dávno ztratili jsme víru,
že tu po dně v ňáký louži
ňákej Drak se ještě plouží.

Dneska pane
všechno máme,
co nemáme
prozkoumáme
tady u nás na té naší planetě,
vždyť i k Marsu lítáme už v raketě.

Oho...to je mýlka, to vám říkám tu,
do hajzlu si strčte ňákou raketu,
vyprávíte samé bludy... zdá se mi,
žijem přece pořád tady na zemi,
a tam daleko na půlnoční hoře pracka dračí,
říkám milý pane, po zemi tam stále kráčí,
a dodnes žádná panna zbloudilá v ta místa
svým nejcennějším nemůže si být tam jista.

Ze severu já tu zprávu pane nesu,
tam od hranice z kraje plné lesů,
kde ve zdravé tam vodě
se noví draci stále roděj,
kde v bouřích blesků hromů ba i krup
si draci vybírají ten svůj krutý lup.

Tam na vodě na nebezpečí – i na jiné,
si panny pozor musí dávat v té krajině,
to není jako v Němcích musulman či chlípnej chlap,
tam na severu nebezpečí největší pro pannu je dračí dráp...
ach pane, co vy víte co tam značí
otisk v blátě pracky dračí,
nevěřte všemu, co dnes říkaj vědci,
tam jsou na to všechno, pane, svědci!

Tam při hranici Drak ve vodě si klidně pluje,
avšak jedna z jeho hlav své rejdy stále kuje
a všechny panny v šíř i dáli
by se ho v tý chvíli bály...


Na vodě či na břehu
předvede jim svou něhu,
naslibuje hory doly... naslibuje lásku,
povozí je po přehradě, povozí je na ocásku,
a v roztoužení panny jasné
její život náhle hasne
a své milce
v slabé chvilce...
no, na to zbytečno je pane dlouhých vět,
prostě ... zas o jednu pannu chudší je ten svět.

A pak
ten drak,
po svém díle
na té víle
do své sluje
klidně vpluje
a oběť jeho na břehu a v pláči
pro ty plané sliby dračí,
papírové kapesníčky smáčí.

Takovejch keců a takovejch zbytečnejch vět?...
na to přec není zvědavej moderní dnes svět!
To si tu svou báchorku
schovejte někde na dvorku!...
a zkuste dneska... jedno zda k večeru či ránu,
zkuste, pane, ještě dneska najít ňákou panu!
Jakou, milý pane, chcete v dnešním právu,
jakou asi chcete lidem dáti známku z mravů?

Nedělejte si blázny ze mě,
tam na severní straně země,
tam kde draci
mimo práci
prohánějí ještě
přímo v měště
na vodě
svý lodě,
tam stále žije lid ten ryzí,
tam ne všechno dobré mizí
a jak stará moudrost praví,
každá doba má své mravy,
tam každý mládenec tu svou panu
pohlídá i dnes si... z večera či k ránu,
v každý čas - za slunka, i když se mračí!...
a po hladině přehrady plují lodě dračí.

mb hovory... listopad 16'

pondělí 5. prosince 2016

HOVORY...s Martinem Trdlou a ...

Taková zvláštní situace nastala při posledních, tedy listopadových HOVORECH. A nebylo to jenom tím, že hlavní protagonista večera nás navštívil již podruhé, a že to bylo přesně rok a měsíc a den po svém vystoupení prvním, ale ...vždy zvu Hosta večera, a tentokrát? ... vlastně nás navštívili hned tři, teda, abyste se v tom vyznali, pozván byl jeden, přišli dva a nakonec byli tři. Nevěříte... nerozumíte... však počítejte se mnou. Martin Trdla, toho jsme pozvali. Radek Kraus, toho si Martin přivedl, to je právo Hosta, "přivést si". No jo, ale to jsou jen dva, co ten třetí. Inu, odpovědí je jednoduchá rovnice: "Jeden + jeden = jedna", respektive ti dva si přivedli tu třetí, vlastně nepřivedli, ale najednou tam byla. Prostě ... vytvořili skupinu NÁDOBY, a to je ta jedna, respektive ten třetí.
Více foto  Z D E

Začněme odzadu. Skupina NÁDOBY sestává z muzikantů a zpěváků, jak to tak u skupin bývá. Obého se této skupině dostává v jednotném čísle. Martin, jakožto jeden z nejtalentovanějších mladých básníků nemá daleko ani k textům písní, přidáme-li k tomu jeho sluch, hlas a projev = zpěvák té skupiny. Pak už zbývá místo jen pro hudebníky, čili hudebníci, tedy "ensemble" skupiny NÁDOBY "je" Radek,  a "že jeho otcem je i jeden z otců  VOLUPSIÍ" je ta další zajímavost - nemusím, v našich zeměpisných šířkách, představovat, že. Jinak kytarista je to znamenitý, věřte.

Tak, tihle tři se perfektně komplet bez problémů postarali o hudební stránku večera. Bez problémů? ... vlastně až v samém závěru ten "problémeček" nastal. Takový zvyk tam u nás vládne, na závěr, když Hostovi nebo Hostům děkuji, obdarováni vždy jsou jablíčkem ... to že vJablonci, no. Nakonec jsem sehnal i to jablko třetí, ale ...ale spravidlivé to bylo, vždyť byli tři, takže vlastně předat ho třeba bylo, zádrhel však, že nebyl, kdo by ho přejal, nebyl přece žádný kapelník ... Jak to dopadlo? Nechal jsem to na celém souboru té skupiny, ať si to NÁDOBY vyřeší sami.

Trochu jsme přeskočili. Tak postupně - po úvodní skladbě jsem si vzal slovo, p.t. publikum uvítal a Hosty představil. Pak přišedší několika svými verši oblažil, něco dětských humorných citátů přidal a potom večer předal Martinovi. Ten své představení, krom již zmíněné hudby, rozdělil do tří bloků. Zbytečně toho "kolem moc nenamluvil" a začal hned s recitací své poezie. A že ho publikum poslouchalo pozorně, musel poprosit: "Potlesk, prosím, stačí až na závěr bloku!"

Byť poprosil slušné publikum slušně, tomu se stejně nepodařilo jeho prosbě stoprocentně vyhovět, a tak se Kavárnou Franze Riegra tleskalo celý večer. "No bodejť, vždyť bylo taky čemu!" A tak jsme byli všichni rádi, že jsme se toho večera sešli a bylo nám spolu dobře.

Tak dík! ...jsem rád, že jste všichni přišli.

Milan Brož


neděle 27. listopadu 2016

Martin Trdla - ukázka tvorby


Hostem listopadových "HOVORŮ, ovšem...." bude, vedle například Radka Lehkoživa, jeden z nejtalentovanějších básníků současné doby - MARTIN TRDLA. Malý výběr ze současné jeho tvorby uvádím  níže.



Být

Bryndáme si na tepláky pohodu,
když Pohlreich v televizi vavřínem
poceluje kapří srdce.

Vryti při tom do otomanů poprděných od mamičky
vměstnáváme do cév vysočinu a slané kešu,

přímočarost je zaházená
zavařovacími sklenicemi.

Nad dopisy, chorobami,
nevěrou a minulostí
se pohádáme až zítra.

Z cizího krev neteče,
nikdo nic neviděl,
prádlo se suší.

Na chodbě Kain posunul
desetinnou čárku na vodoměru.


Dál

Na obrubě tmy
dlabal jsem tak houževnatě
do severní strany duše,
až téměř postřehla to fotobuňka
od jejích dveří.

Byl jsem tak blízko,
že málem pomačkal pahýly
pravdě po obrně,

že skoro vykřesal větu nakousnutou
v dávnověku,
zacítil, že nepotřebuji druhého člověka,
abych vyslovil sám sebe.

Pak však řinkot první tramvaje
zašmejdil po pokoji
jak neodbytný exekutor
a já vstal, vyčistil si zuby
a odešel na další směnu.


Obavy

Bojím se
nových výmluv na starou dobu
a starých chyb v té přicházející,
bouchání do stolů, když spojencem je řev.

Bojím se
lidí, co odstartují hovor rozkazem: "Hej, poslouchej!",
těch, kteří neví, že se ze dveří nejprve vychází
a pak do nich teprve vchází,
těch co v autě nepoužívají blinkry,
že už se nenajde žádná další Andula Sedláčková,
která nepůjde s ostatními hajlovat.

Bojím se,
že budu mít v něčem úspěch, ale jako lidská bytost
zůstanu naprostý amatér,
že v půl třetí ráno zapatlán dresingem a lítostivostí
budu tak moc toužit po obejmutí.

Bojím se
dne, kdy si koupím televizi
a že příští básnické klání vyhraje opět někdo,
kdo napíše o Osvětimi nebo Treblince.

Bojím se,
že na mém epitafu budou pravopisné chyby a smajlíci.

Tak si ze strachu raději dopředu léhám na zem,
protože odtud již není kam spadnout.


Opilec

Podobal se postavě z Gogolova románu,
nesl se nadutě jak Caesar u Alesie.
Pod zlomenou paličkou od tympánu
hrála jeho armáda nakažlivé melodie.

Chodcům však připomínal slona v porcelánu,
co kly mu odřízli lovci z kmene Samburu.
Též ploužil se spíš jak Ahasver ze šantánu
než s čakrami vyladěnými povznesený guru.

Jo, ten měl teda ránu
takhle časně k ránu!


Seděl jsem tam a díval se

Věnováno R. A. Zimmermanovi

Dva plus dva tady nutně nemusí znamenat čtyři,
hlavně když venku bečí první klaksony
a pšoukají vymrzlé autobusy,
z tohodle místa ti manželka nepošle kýčovitou pohlednici,
tenhle motiv oni fotografovat nechtějí.
Tady si vrabec sedá na sochu obra,
Goliáš zalehává Davida,
zde probíhá zatěžkávací zkouška slov
v blízkosti kladiv,
sem si nepřineseš podložku na jógu
s výjevy čaker,
ani knížku.
Tady se nad jídelníčkem nenaklání perspektivní mladý pár
s růžovými vymydlenými tvářičkami,
co si mezi sebou vyměňuje skvěle načasované repliky,
svěží, škádlivé, vypointované.
Tady se poslouchají aforismy
štamgasta od kulečníku
a košilaté historky zaslechnuté
ve vedlejších pokojích,
tady stáří nutně nemusí znamenat záruku kvality,
ale opovaž se to vyřknout nahlas!
Tvé hluboké zanícení tu najednou klouže po povrchu,
sotva se ho dotýká,
stejně tak tvůj elán,
který ti brzy vyklepou společně se zasviněným ubrusem.
Pár náhle bezcenných drobků letí k vedlejšímu stolu,
kde šmouhy po pláči přisály se na pokožku ošklivé holky
jako mazlavý jíl,
jenž si odtud odneseš urputně zakousnutý do podrážek.
Bahnem budou protažená všechna uboze velká ega.
Tady se deratizují odchylky a jinakosti,
přejí ti hodně zážitků a žádné rakoviny,
ale myslí to ve skutečnosti naopak.
Možná, že hrůza získala lokální podobu!
Dumáš nad tím, co by se stalo,
kdybys tu seděl nahý a obézní,
kdyby od dveří za tebou kráčel páv
a ty ho před nimi po čajových lžičkách
důstojně krmil kostkami cukru.
Přemýšlíš, kdo z nich ti je schopen
strčit nohu do dveří od bytu i duše,
zatímco paní, které tu říkají Maminka, usnula
a strčila si nos do instantní polévky.
Toužíš na tomhle místě protancovat strach
a zbytek nechat si opít láskou,
toužíš, aby po tvých unáhlených výrocích
neodpadávali kamarádi
jako malomocní,
aby tě něco přinutilo být vzorově šťastný,
protože v tomhle jsi fakt amatér.
Proto tu sedíš nad zvětralým pivem,
protože zatracení dokáže být přitažlivé,
jelikož tihle démoni nejsou vypůjčení z rekvizitárny,
ani koupení na e-shopu či v zastavárně,
tihle jsou opravdoví a bez uzardění se
na tebe vymočí.
Tady nemusíš svoji karmu vykupovat
sdílením fotek na Facebooku
s holčičkou, jež zoufale potřebuje dárce kostní dřeně,
tady ti tvůj vnitřní jukebox hraje zadarmo
Volka, Dylana i lidovky.
V těchto místnostech pracoval bys
za stravu a nocleh,
nechal si předávat vyznamenání
a zase odjímat.
Byl bys posedlý a tvrdošíjný,
tvé činy by sledovaly
velké nahnědlé oči místních zářivek.
Strkal bys hlavu do tlamy podrážděného lva.
Byl bys náhodou, ke které došlo jen jednou.
A těch káv!


Nejsme

Nejsem sportovec
nejsem obdivovatel motocyklů
nejsem otec
nejsem homosexuál

nejsem básník
nejsem Baudelaire
Majakovskij
Holan
Hrabě
Šebek

nejsem vaše atrakce
(ne nejsem šaman)
co se ve výskoku vymočí
do své levé nosní dírky

ne nebudu mluvit
zase tím očekávaným hlasem


Štěstí

Nejvěrnější abonent
získá křovinořez!
(štěrk věnem oblaka,
Kristýna houpacího oře)

Nejvěrnější křovinořez
získá abonenta!
(notorik panáka,
nohshledi křepké páteře)

Můj dar bude ututlán.


Tok

Mazání chleba,
pěnice zpěv,
něha má tlapky,

příští bude
smrtelná.


                                martin trdla



pátek 18. listopadu 2016

Hovory … listopadové 2016

Rok se s rokem sešel, ...a měsíc navrch a je tu letošní listopad... a on je tu zas! „Kdo? ...co?...o čem? a... pro koho?“ - se jistě ptáte. Nebo, možná spíše, si myslíte: „Co to ten Brož tady blábolí? Co si to zase vymyslel za nesmysly?“

Tak, odpovím. Není až tak důležité, kde a kdy jsme k sobě přišli. Důležité je, že přišli a on pak vloni, v měsíci říjnu, přišel mezi nás – odkaz na loňský rok viz: Z D E a Z D E 2 . A od té doby o sobě víme, a já jsem tomu rád.

Martin Trdla, básník, textař, novinář, muzikant … ano, to je host letošních listopadových „HOVORů, ovšem...“ Za ten jeden jediný rok Martin ušel na své umělecké dráze opravdu pěkný kus cesty. Jen „letem světem“ malé představení:

S jeho tvorbou se můžete setkat na stránkách literárních časopisů a serverů jako je Divoké víno, Tvar nebo Nedelnichvilkapoezie.cz. Loni a letos publikoval své verše v Kalmanachu, což je literární sborník autorů z Euroregionu Nisa. Občas píše i povídky. Najdete je například v časopisu Jízda libereckého dopravního podniku. Za svoji tvorbu získal v minulosti několik literárních ocenění. Namátkou zvláštní cenu časopisu Host na Hořovicích Václava Hraběte či druhé místo v soutěži Trutnovský drak. Letos skončil na třetím místě v soutěži Seifertovy Kralupy a v říjnu získal za báseň "Seděl jsem tam a díval se" zvláštní cenu poroty v soutěži Literární Čáslav. Podobné ocenění si ze stejné soutěže odnesl i loni. Třikrát byl hostem dnes již zaniklého rozhlasového pořadu Zelené peří na ČRO 2. Několik vlastních autorských čtení realizoval převážně v Libereckém kraji, ale několikrát jeho básně slyšela i Praha.

Podle literárních kritiků je básníkem neotřelých vidění a působivé společenské i intimní adaptability v kulisách přítomné rozbouřené doby. Trdlovy básně v pravém slova smyslu glosují současnost se všemi neduhy, radostmi i obavami a nepřetržitou chutí vyrovnávat se s nimi zvláštním metaforickým nadhledem.)

Martin se nám představí i jako textař a muzikant, to coby člen kapely NÁDOBY. Máme se, myslím, tedy opravdu na co těšit.

Tak nezapomeňte, ve středu 30.listopadu od 18 hodin v Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. 

Všechny srdečně zveme     Petra    Martin    Milan

P O Z V Á N K A
Milan Brož a Galerie FR
zvou na listopadové
Hovory, ovšem…
host večera
MARTIN TRDLA
a kapela NÁDOBY

středa 30.listopad 2016 od 18 hodin

Kavárna galerie FR
Jablonec n.N.-Rýnovice


(mw)



pátek 21. října 2016

HOVORY, ovšem... říjnové

...o Republice, čs.legiích, o zlatém pokladu
více foto Z D E

Honza Steidler Kluzák - známe se už dlouho...deset let? ...no to dýl, pěkně přidej! Ale kolik, fakt nevím, možná jeho bylo by dobré se optat. Prostě dlouho. Chodil k nám nakupovat čisticí a mycí prostředky, zdědil po dědovi "úklidovku". Později chodil častěji, nežli bylo nákupem potřeba, totiž ...bylo pořád co povídat,, a vůbec nevadil náš třicetiletý věkový rozdíl. A zůstalo nám to, i když už 
Honza /zelený/ v divadle
více foto Z D E
"úklidovku" neměl a ani já ten sklad. A tak to mezi námi trvá dodnes, povídat je pořád co, řeč se nezastaví. Proto jsem ho přemluvil, a taky, že toho tolik ví, bude o říjnových „HOVORECH...“ povídat i vám.

Totiž, jak šly roky, začal se z něho klubat „pěknej a zajímavej ptáček“. Myslím, začalo to tím, že si přímo v našem skladu objednal u mého kamaráda malíře Václava, který také často, an plincaje se městem, na pokec zavítal...prostě objednal si u něj „Výkřik“. Ale né, žádné řvaní, ani v tom skladu ani na lesy, ale ten „profláklej“ slavnej Munchův obraz. Teda... jeho kopii.

Transibiřská magistrála
více foto Z D E
Co bych povídal, to byla akce tenkrát v malířově „aťasu“, při předání obrazu. Vlastně vernisáž to byla, těch „Munchů“, v rozličném stadiu vyhotovení tam bylo víc, ale „Výkřik“, ten dominoval. Sešlo se nás tenkrát nad dvacet, škoda jen, že „jeho excelence vyslanec Norského království“ se dlouhým dopisem zdvořile omluvil. A pak ještě v tom divadle, uctění nějakého výročí toho norského malíře. To už těch „Munchů kopií" bylo snad sedm, z toho celých pět Honzy Kluzáka. A on sám u toho, samozřejmě také byl.

Rudolf Hásek
více foto Z D E
Čas šel dál, a ...pevnost Stachelberg, Maginotova linie, pochod Paříží v dobových uniformách, transibiřská magistrála, československé legie, zlatý poklad, vznik republiky a... a... a... a spousta zapůjčených knížek, co mi konečně v dané problematice udělaly alespoň trochu jasno, ...také tradiční výstava „V průjezdu“, kam zapůjčil nejen množství zajímavého materiálu, ale mně i „kompletní mundůr“ ruských legionářů... pak „legio vlak“, jehož replika již několik let brouzdá naší republikou.

A to všechno jeden člověk, Honza Steidler Kluzák! Srdečně vás proto zvu na jeho zajímavé vyprávění o vzniku naší republiky, o legiích a ruském zlatém pokladu, o jabloneckém legionáři Háskovy, jehož vilu dodnes obdivujeme, o tom, jak to všechno bylo. Tak nezapomeňte, ve středu 26.října od 18 hodin v „Domečku“ v jabloneckých Rýnovicích.

PS.
A proč „Kluzák“? No... to se možná dozvíte právě o tom říjnovém podvečerním povídání.


P O Z V Á N K A
Milan Brož a Galerie FR

zvou na říjnové
Hovory, ovšem…
o Republice, čs.legiích,
o zlatém pokladu

povídat bude host večera

JAN STEIDLER KLUZÁK

ve středu 26 října 2016 od 18 hodin

kavárna Galerie FR
Jablonec n.N. - Rýnovice

čtvrtek 6. října 2016

Jablonecká radnice

Tato naše vyjímečná funkcionalisticko-konstruktivistická stavba (nikde jsem přesnější určení stylu nenašel), plná rozporů a střetu názorů, opět upíná k sobě pozornost. Co město, kterému vládne, je už třicet osm let mým domovem, střetávám se prakticky jen se dvěma názorovými tábory: jedni ji obdivují, druhým se nelíbí. Nežli se dostanu k meritu věci, dovolte mi o ní jen pár slov.


Jedná je o jednu ze dvou radnic postavených v naší republice v období mezi dvěma válkami. Která je ta druhá – hádejte, prozradím později, jen upozorňuji, že v Čechách a na Moravě jest daleko známější, nežli ta naše, nese si i daleko větší prestiž. Jsme tedy té naší krasavici hodně co dlužni. Kdo ví, kolik jablonečáků k ní má alespoň takový vztah, jako pan Ropracht.

Vyprávěl mi, ten pan Ropracht, je to asi dva roky, že za ta léta, co tu stává na náměstí před radnicí se svým stánkem na našich trzích a slavnostech, nikdy ho nenapadlo se do radnice podívat. Až jednou ...na záchod potřeboval. A když se tak motal v jejích útrobách, prvně ho jakýsi člověk udáním azimutu na WC vysvobodil a pak provedl.
Nevím, kdo to byl, úředník či nějakej radní, ale věděl toho hodně!“ - a pokračoval, jak o každým použitým kamenu věděl, odkud ho dovezli, jaké lampy, dřevo a.... a... a... „A od těch dob, panečku, si toho místa tady před tou vaší radnicí cením dvojnásobně!“ - končil svoje vyprávění a se slovy „.. tenhle je na mě!“ - mi podal frťánek slivovice.
Pana Roprachta jistě znáte... jezdí na naše Trhy pravidelně a u jeho stánku se slivovicí, kde se vždycky probere všechno, se setkávájí „generace“.

Již před lety se naše město rozhodlo vrátit jí její krásu a originalitu kompletní rekonstrukcí, včetně například i osvětlovacích těles a takových maličkostí, jako jsou kličky u oken ap. Jen škoda, že noblesnímu restauračnímu zařízení v suterénu už asi opravdu odzvonilo, a že se neujal ani nápad zřídit zde „městské museum“, které naše město velmi postrádá.

Vnitřních rekonstrukcí...kino už je hotové... si „jeden“ , když náhodou zrovna něco „na úřadě“ nepotřeboval, vlastně ani nevšiml. Až teď, kdy dochází na „vnější plášť“, čili po našem na „fasádu“, to již vidíme všichni. A začalo se západní částí, včetně věže. Měsíce se jakoby nic nedělo, ale za modrým hábitem ochraných textilií probíhal na lešení čilý řemeslný ruch. A „veřejnost“ se náhle začala starat:
„Jaký to bude?“
„Nechaj tomu tu samou barvu?“
„No to snad né!...a ta komunistická fialová, fuj!!! ... tím se natíraly sokly u paneláků!
„Mě by se líbila šedá, taková ta noblesní...pánečku, to by bylo!“


A podobné diskuse o budoucí barvě fasády probíhají všude. Až najednou ...stavbaři odhalili jeden roh, zrovna ten pod věží. A je světle šedý. Lidé se zastavují, hodnotí, fotí. Postávám často tam naproti, na rohu u „Jizerky“ a poslouchám. Většině se to takhle líbí, ale „Bacha, bacha, koukněte na to pořádně, to se bude ještě natírat!“ - říká jeden, a jsme vlastně na začátku, jaká že ta konečná barva nakonec bude. Diskusi uzavírá další z hloučku slovy „A mě by se to zrovna takhle líbilo!...“ - asi nějakej znalec, protože pokračuje „...bylo by to takové odlehčené, celá ta hmota té stavby by ten prostor tak nezatěžovala, nechala by vyniknout těm domům okolo, jejich fasádám... mě by se to tak fakt líbilo!“ - uzavírá.

Tak nevím, co si o tom myslíte vy? Já za sebe můžu říci zrovna s tím dotyčným „Mě by se to takhle také docela líbilo.“ Připojená foto dokumentují současný stav a počítačová perokresba evokuje k té šedivé. Však si to každý může vytisknout, i několikrát, a jen tak pro sebe vybarvit různejma „fasádama“.
.
.
.
A jó... a která že je ta druhá meziválečná radnice? No přece ta … v Ostravě.

mw

sobota 24. září 2016

KWOKU

aneb vstávám v půl pátý

Aha, abych to vysvětlil. Ne, tam není chyba, ani „nekvoku“, čili nekvokám, ani “k voku“, čili k oku, ale skutečně kwoku – tak řečeno, tedy pardón, k woku – tak psáno, ale úplně správně „k WOKU“.

Jo...kdyby se mne někdo včera, vlastně už dneska, kolem půl druhé ráno, nebo v noci???... např. v Mostecké ulici někdo zeptal „Kam jdeš, ty vole, tak pozdě?“ , tak bych úplně normálně odpověděl „KWOKU!...ty vole, kwoku!“ - a měl bych pravdu.


Jablonečtí jistě vědí. Měli jsme tu kino OKO, nepřežilo. Ale, a světe div se, nepadlo, ale jedním zarputilým šílencem přebudováno bylo v klub WOKO. Proč šílencem? ...a proč zarputilým? Těch klacků, co mu bylo především úředními místy, ale nejen jimy...zkoušeli to všelijak...leta házeno pod nohy!!! Zbytečně, i neoprávněné pokuty museli vrátit. Dnes tu máme bezva klub, a při zachování všech historických prvků tvrdím „parádní“, a myslím, jednou přijde den, kdy to bude doceněno. Taky proto tam občas, teda upřímně hodně občas, ale rád, zajdu. Taky proto, že tam můžu v tom začmoudilém šeru i s tou mou v současnosti mizernou technikou fotit a něco z toho vyleze, nebo to nějak upravim a stejně vyleze.
x x x

Tak... jako úvod stačí. „V kolik tam hraješ?“ - to se SMSkou ptám syna. Pochopitelně, hodiny žádná odpověď. Až v podvečer telefon: „Až někdy ve dvě... před druhou, přede mnou tam hraje... ten a ten, já jsem ještě v … teprve do Jablonce dojedem. Dřív fakt ne!“
A je to, já v půl pátý vstávám! Ale zase jednou bych ho vidět chtěl. V létě na „singltrek“ mi to nevyšlo, do Prahy na to nejedu, tak teď byla šance, ale v pět musím odjet, no?!

Jak to dopadlo, už víte. Postávám u jednoho z pultíků, několik známých „dětí“ ... né, nebojte, jen jim tak říkám, znám je z dětských let, mě tenkrát bylo jen o fous víc, nežli jim teď... mě pozdravilo. Popíjíme s dětičkem Kubíčkem plzíňku a po panáčku slivovice. Pak zas chvíli sám, a docela rád. Tak mi v tom randálu běží ten film, kdy na první aparaturu si Péťa vydělal ve Švýcarsku, na pumpě. Pak doma dřel a dřel, měsíce. I na chalupu se na několik týdnů zavřel. Bylo nám to tenkrát cizí, nějak jsme to pořád se ženou nechápali. Pak utekly roky, moc jsme se neviděli. Až jednou, na chalupě, tak se to nějak vyvrbilo, že ve tři ráno jsme si udělali skoro desetikilometrovej „špacír“. A věřte, to se toho napovídá....taky na jedno si pamatuju. „Zda má ještě pořád se tomu věnovat, hrát?“ se mne ptal. „To víš, že jo! Třeba jen občas, ale když něco umíš, tak to za hlavu neházej!“ 
Je to škoda, já to v životě udělal několikrát, dneska vidím, byla to chyba, velká chyba. Tak nevím, třeba malinkatou zásluhu na tom, že pořád míchá ty desky, mám.

Nějak mi zvlhly oči, ale upřímně, tím „čmoudnem“ tam to nebylo. V tu chvíli jsem rád, že jsem sám. Už dávno vím, že dobrou věc lze rozeznat, i když v tom člověk není zrovna kovanej.. A tak můžu řict - pivo dobré, slivovice znamenitá – a hudba, i když tady jsem „nekovanej“, jakbysmet! Tak ještě chvíli posedím, dopiju, tu slivovičku vychutnám. A po hodince odcházím, nemám to daleko, ale musím, fakt vstávám v půl patý!


MW

čtvrtek 22. září 2016

Zářijové „HOVORY, ovšem...s Honzou Mašatou

... se staly ve středečním podvečeru minulostí. Jak avizováno, až z krušnohorského Perninku nás navštívil pan Jan Mašata, a k potěšení všech i se svou chotí... a návštěva to byla „nějaká“! Ale začněme od počátku.
Více foto  Z D E

„Chtěl bych kolem páté dorazit.“
„Kudy pojedeš?... přes Prahu?“
„Né, vezmu to na Mělník, Slaný... a tak.“
„Jasně, znám tu cestu, jezdíval jsem co tři neděle tudyma do Rakovníka...“ - a tak nějak dál pokračoval náš rozhovor den před. Ještě „...jestli na GPS, vem to na OBI, jako na Janov, tam tě vyzvednu, ono se to blbě vysvětluje...“ No, odpověděl mi Honza, že to najde, nevěda, že jiho-severní cesta přes Jablonec opravdu jednoduchá není a vysvětlit dost dobře tomu kdo nezná, nejde.

A bylo pět, a bylo půl šesté a třičtvrtě … a host stále nikde. Nebudu to natahovat, těsně před osmnáctou mobil a „Tak jsme někde u ATREI“.
„Taková fabrika, jo? … stará modro bílá, nebo nová hranatá?“
„Nová, nová...“
Tak to docela trefil, byl hned za „LIAZem“, vlastně kousek od „Domečku“.
„Vyčkej, hned jsem u tebe!“

A tak večer začal pro Honzu rovnou z auta. Jel těch dvěstě padesát kilometrů čtyři hodiny.
Více foto  Z D E

PT. diváctvo ani nedutalo, když Honza recitoval své básně, nebo četl své povídky. Jejich hloubka, zastavení se u jednotlivostí, co život přináší, všímavost tzv.banalit, které však tvoří svět, nás všechny stále a stále přesvědčovaly o tom, že se nám prezentuje autor, kterému naslouchat se opravdu vyplatí, který dovede svět náš vezdejší ukázat v až překvapivé nahotě, a dík své všímavosti a citu se dostává až k věcem, které přehlížíme. Vyvrcholením pak byly chvíle, kdy zasedl za piano a předvedl nám … snad nejlépe to charakterizuje slovo „melodram“.
„Takové smutné, posmutnělé...ale krásné to bylo!“ - byla při závěrečném „si povídání“ slova diváků.
„Ale Krušné hory jsou takové, jsou smutné...“ - ještě teď slyším Honzu odpovídat, a protože jsem je za svého mládí docela poznal, tu skutečnost potvrdil.
O mnohém se povídalo, o údělu Sudet – tím tématem jsme si byli blízcí, osudy regionů podobné, vysídlená území, zaniklé obce, zapomenutí ...ale, v dnešní době, a prostřednictvím hlavně mladých, ...a spolků, zázračná znovuvzkříšení památných míst, alejí, pomníků... a ty ruce, co se zasluhují, jsou nejen české, ale začasté i německé.
„Kéž by to tak vydrželo...“ - si jeden povzdechne - „..a v celé Evropě!“

Ne, nebyl to večer, co se vleče. Všem se nám zdálo, že to uteklo nějak moc rychle. Při tom závěrečném povídání jsme si byli hodně blízcí, a tak není divu, že jsme si slíbili „Zase někdy!“

Mě nezbývá, než za ten večer poděkovat, on to byl i úctyhodný výkon sportovní, vždyť po těch třech hodinách zase hned těch dvěstě padesát kilometrů zpátky. A tak Jana a Petra z „Domečku“  ještě na cestu přidaly malé balíčky na občerstvení a Honza se svou ženou Réňou nás opustili. My ještě hodinku poseděli a vesměs se shodli na tom, že na ten večer zapomenout nepůjde.

„A tak, Honzo, dík za něj!“

Milan Brož


sobota 17. září 2016

Na houby... nebo na hrochy

...to taky znám, červenou
„Zajdu si na houby!“ - řekl jsem si, ale, kdo mne zná, ví, že to je úplná blbost. Proč? No...že houby nesbírám, tedy ne že je nejím, to s chutí, ale nesbírám je. Totiž, já bych je rád i sbíral, ale já je nevidím. Hrocha, toho bych uviděl, ale houbu... když mi takovou houbu někdo ukáže, tak ji vidím, samozřejmě, ale bez toho ukázání ne, to je marný, leda tak metr vysokou bedlu, tu uvidím, ale protože si nejsem jistý, že to bedla je, tak ji tam raději nechám, to z hrochem bych si byl jist, je veliký a poznám ho. A muchomůrku, to taky znám, červenou, a jak houby neznám, tak u ní vím, že je jedovatá, tak pro jistotu nechávám na svým místě všechny červený houby... a hrochy také, člověk nikdy, při jejich tělnatosti, neví. A to ostatní, to je jednoduchý, ty nevidím.
Pohled na město a Jizerky

To moje paní, panečku, ta tu houbu vůbec vidět nemusí. To ona najednou řekne „Počkej...“ - já počkám, ona zavětří a pak se "šrekou" dozadu o kousek vrátí, tam zahrabe a ruku vítězoslavně nahoru „Je tam!“ a mezi prsty drží „něco“, co je tak malé, že na tu dálku nerozeznat. Ale když mi „to“ pod nos, tak to houbou opravdu voní.

Takže, když já si řeknu „Zajdu si na houby!“ mám tím na mysli „vyjdem s Brunem ven, do lesa“, sice „houby“ najdu, ale na ně nejdu, jdem se projit, na hodinu, dvě...někdy třeba i pět. A věřte nevěřte, jak tak „nehledáme“ - Bruno je se mnou loajální a také nehledá – najednou najdeme hrocha. On je trochu větší, než taková houba, a tak jsem ho našel, i když není červenej. No opravdu, však jsme pořídili fotodokumentaci. Jestli utekl z liberecké ZOO, nebo nějakému chovateli, nebo dokonce až z Afriky, mezi uprchlíky, to fakt nevím. Ale byl tam v lese. Fotili jsme raději z dálky, to víte, hroch je hroch, to člověk ani pes neví, co takový zvíře má za lubem, kór když se toulá v lesích pod Černou Studnicí.
Podle břicha, asi samice.
Tam...v dálce
Tak to tady raději všem sdělujem, abyste si dali, hlavně vy pejskaři, bacha. V okolí Jablonce se toulá ohromnej hroch a víme, jakej radius naši pejsci dokážou, když jsou na volno, obběhat.

Tak fakt, raději bacha!


(mw)

O vernisáži - Podivuhodný svět Blíženců

Více foto  Z D E

Vracím se v krátkosti k výstavě „Podivuhodný svět blíženců“ maloskalského malíře Jana Šimka, jejíž vernisáž proběhla ve středu 14.9.2016 v „Domečku“ jabloneckých Rýnovic. Celá výstava se nesla v duchu názvu centrálního obrazu „Blíženci“. Malíř nám představil soubor děl, jež se zrodila v průběhu zhruba patnácti let.


Z technických důvodů nemohla zahrát „MY NAME IS ANN“, tak „se toho“ chopil sám mistr a zahrál nám na kytaru.

V krátké fotoreportáži (?) na „Rajčeti“ přibližuji celé to dění, včetně sice „mizerných“ ale alespoň nějak dokumentačních fotografií Honzových obrazů. Výborné „ňamky“, ostatně jako vždy, dodala Janova milená žena, a protože „pozdní jablonecké léto“ ukazující přeplněné pláže naší přehrady, snad úplně jižanské slunce a teplotu 32°C, jsme nepřemohli, nešlo – pro malou účast - všechny ty „dobroty“ ani spořádat. Přesto za ně „Dík!“ a vůbec ...“Honzo, dík za překrásnou výstavu“.
Více foto  Z D E

Shlédnout výstavu lze do půle října vždy odpoledne od 14hod. Příležitost jest také v den „Evropského kulturního dědictví“ 17.září, jehož se letos „Domeček“, tedy Dům česko-německého porozumění, mezi dalšími sedmnácti jabloneckými objekty, stal součástí.

                                                        MW