Chodím tam za Kubánkem rok co rok. Z
jara, když začneme po zimě znovu
chalupařit, pravidelně.
Je tam v okolí těch pomníků spousta, po převratu vesměs
restaurovaných, některé byly dokonce vykopány z pole. V
šestašedesátém v
předminulém století se tu odehrávala bitva u Jičína. Zasáhlo
to
spoustu obcí, tam u nás Brada, Rybníček, Jinolice, Podůlší.
Zámezím se Prušáci, kryti zdejším terením zlomem před
rakouským dělostřelectvem na Bradech, hrnuli přes Dílce a pod
Zebínem na Jičín. Přes pět tisíc mrtvých, tuším... po té
bitvě na Chlumu u Hradce to byla druhá největší bitva té
Rakousko-Pruské války.
 |
| Foto z panelu poblíž. |
Ty pomníky jsou
všude, při cestách, v poli, na zahradě, u rybníka, a do osária
u Kbelnice svezli ostatky všech, ať vojínů, tak důstojníků …
vesměs vzdávají hold bojovníkům padlým na obou stranách. Jen
ten jeden jediný je trochu jiný. Nahoře na svahu, nad rybníkem
Valcha, na pomezí stráně a rozlehlého pole se mezi dnes už
vzrostlými lipami nachází pomník Josefa Kubánka, kolovrátkáře
z blízké Železnice. Jeho minipříběh je psán na blízké tabuli
– viz foto. Jiný pomník civilistovi neznám.
Má
tam Kubánek nad Valchou krásný rozhled. Na východ k Železnici
na Kumburk, Bradlec, trochu víc doleva na Tábor, za kterým se
nachází Lomnice n.P., ještě víc vlevo ke Košovu a k obci s
krásným jménem Morcinov. Kousek za
se nachází známé lomnické skokanské můstky V Popelkách, ty
ale viděl nejdou. Na druhou stranu, na západ vidíme Jičín,
trochu vlevo blízký Zebín a víc vpravo vzdálený Veliš se svými
čertovskými - sirnými výdechy. A dole sám rybník Valcha, s
labuťemi, volavkami, kachnami, čírkami. A hned vedle, kde se do
Valchy vlévá Cidlina, sídlí v travinách i moták
pochop.
Kubánek, to jméno
tam není nikterak vzácné, jak na Jičínsku tak zejména pak na
Mladoboleslavsku, na Sobotecku. Právě odtamtud pochází i rodina
mého kamaráda Zbyňka, na kterého si tu vždycky také
zavzpomínám, možná i kvůli němu mne to tam teď, ke Kubánkovu
pomníku, táhne ještě víc.
X X
X
Zbyněk
Kubánek, před časem nás opustil, měli jsme tu možnost se s ním
v úzkém kruhu jeho rodiny rozloučit. Malíř, pedagog na naší
umělecké škole,
děti... pardon... studenti ho milovali. Také člen našeho PSPŠ –
Pánského Spolku Přátel Šachu, zásadní měrou se podílel na
vzniku dnes již dvacetiletého Mississippi
bbálu na
Presidentské chatě.
Od
té doby tam nad Valchou postojím o hodně déle. Nějak jsem si z
toho starého pomníku udělal i
„Památku“
na
Zbyňka. Vždyť i on to místo znal, když byl u nás na chalupě na
návštěvě, ukázal jsem mu ho. To bylo roků, co jsme spolu
bydleli v jednou domě. Dávali jsme si i dárky, tak obyčejně...když
se některému u toho druhého něco líbilo, ten mu to prostě dal.
Dovedl být velmi nezištný. Např. kamarádovi, který měl krásnou
sbírku hrníčků, věnoval historické porcelánové hodiny:
„...no
že se to k sobě přece hodí, ne?!“
- měl prostě umělecké cítění. Nosíval jsem mu kapra, ne že
bych byl rybář, ale … když už žil sám, na Vánoce
štědrovečerní večeři, a po rodinném rozdávání dárků pak u
nás i u stromku poseděl. Nebo vzpomínám, jak se ztratil. Třída
ho
zatloukla tak,
že vedení školy ani pedagogický sbor nic netušily. Studenti
tehdy vyslali zvědy všude, kam domysleli, i k nám. Jak jsme si
oddechli, když můj syn-také jeho bývalý žák, na můj příkaz
násilně přes balkon vniknul do jeho bytu a tam ho „nenašel
ležet“! … Zbyněk totiž trpěl velmi vysokým tlakem, měli jsme statrost... a kde
byl? U doktora, bývalo mu v posledních letech hodně zle. Jen to
prostě zapomněl nahlásit!
Patřil k tomu typu chlapů, kteří se o sebe nedokáží postarat.
Stále více se začal vyhýbat společnosti, kamarádům. Mrzout se
z něho stával. Uměl to se dřevem, i s jinými materiály. Na
jedné straně dokázal např. ručně vytvarovat profesionální
pažbu k revolveru, na té druhé si nedokázal sjednat opravu
topení... nebyl praktik. A tak úlevou mu bylo, když poslední
etapu svého života prožil v teple Domova seniorů v jabloneckém
Mšeně.
X X X
Tak,
ještě se jednou za Kubánkama ohlédnu a už sestupujeme k Valše. Příště si asi vezmu zase
dalekohled … no na pozorování těch vodních ptáků. Asi skočím
do Železnice k Jindrovi ...
od té doby, co odtamtud máme pejska, říkáme do
rodiny... na dvě.
