čtvrtek 30. června 2016

Šumava v Jablonci n.N.

ŠUMAVA

Šumava leží na jižní hranici našeho státu s ...
Správně, mohl bys mít za jedna. Ale..., víš že ...my dneska mluvíme o našem městě, víš!?...o Jablonci nad Nisou

Šumava - Jablonec nad Nisou, sídliště Vysoká
Přes hráz a vody jablonecké/mšenské přehrady můžeme pozorovat: zcela vlevo věžové domy v Jabloneckých Pasekách, dále doprava sídliště Šumava v pozadí s komínem s bývalé pasecké teplárny. Mezi komínem a věžovým domem je při zvětšení snímku dobře vidět věžičku základní školy, podle které se čtvrti říká Na Šumavě. Vpravo druhá etapa sidliště . Na horizontu asi uprostřed věž rozhledny Černá Studnice.


Každého neznalého, tedy nejablonečáka asi teď napadne: Co to tady je za nesmysly. Kdo to tady plete Šumavu a Jablonec, kterej přece je v Jizerkách, ne? Vždyť to je přes celou republiku!

Také jsem si to před léty, když jsme se byli nastěhovali do druhého bloku druhého vchodu druhého patra jako druhá partaj toho paneláku do právě se rodícího největšího jabloneckého sídliště na břehu jablonecké, přesněji mšenské přehrady. Něco jsem sháněl, místní poradili: 
Zajdi na Šumavu, když ne jinde, tam to seženeš!

Co mi to tu blábolej? - 
si říkám a raději se přeptám ještě jiného: No na Šumavě, když ne tam, tak to tady neseženeš, ještě v Liberci,...ale když ne na Šumavě, tak asi ani tam!

Jak to teda je?

Takhle. Jel jsem dvojkou místní dopravy na sídliště Vysoká. A byl spokojený, totiž ... nejen, že to tam měli, ale také jsem se dozvěděl, jak to je s tou Šumavou v Jablonci nad Nisou. Prostě tomu sídlišti se neřekne jinak, nežli Šumava, ....Na Šumavě ...maj to na Šumavě ...bydlí na Šumavě, a tak. Leč proč, to mi říci nedokázali. Tak jsem se zatím spokojil s tím, že máme v Jablonci Šumavu, ale hlavou mi to, samozřejmě, vrtalo stále.

A tak šel čas až jednoho dne jsem se to dozvěděl. Totiž, Ta škola...- říkal starousedlík a pokračoval „...ta základní, jo, ta stará, co má ale tu novou přístavbu, ta s tou věžičkou s hodinami, né... nejdou, už řadu let, a...“ - a tak mi to celé vysvětlil a je to jednoduché, žádné čáry, a je to tedy takto: Škola vznikla v roce 1914. Na její stavbě se podíleli zedníci z jihu Čech, ze Šumavy. Tak to tenkráte bývalo, chodili z toho kraje za prací nejen po Čechách, ale do celého světa. A tak Jablonec má od té doby Šumavu, po těch zednících se tam tak začalo říkat.

PS.
A jak to je s těma hodinama dnes? Jdou, už zase řadu let jdou, ono po revoluci „už zase jde“ více věcí, ale to, že jdou ty hodiny, patří k těm … abych použil místního výrazu … k těm věcem „kalým“.









sobota 25. června 2016

Město hledá svou tvář

Povídání o Jablonci n.N.

- malá ukázka, o čem se také bude hovořit na červnových hovorech 29.června 2016
  
Nevím, jak se říká „nehrál jsem tu kuličky“, takže nemám a ani nemohu mít o našem městě ty znalosti klučičí, ty co se nabývají v dětství, co se „n a ž í v a j í“ v dětství. Tak jedině přeneseně, od kamarádů, známých. Zato zase docela dobře, nejen dík svému původu, ale že jsem kdysi jak se sportem, tak ze zájmu, procestoval velkou část naší republiky, dokážu docela dobře porovnat města vnitro-státní a ta příhraniční, sudetská, ...také česká a tzv.německá...dá se říct.

Teď už 38let žiju tady, v Jablonci n.N. Hned od začátku jsem se tu cítil dobře ze dvou důvodů. Jako synku z Vysočiny mi zdejší klima a kopečky vůbec nečinily potíže a také tzv. německá minulost byla minulostí i mé rodiny. Jen jsem byl z dětství zvyklý na město historické, královské středověké, s gotickými až v základech románskými kostely a velkými náměstími. A to jsem si zde teda musel zvykat.

Přistěhovali jsme se do Mšena. Mechová 19 … druhý blok, druhý vchod, druhé patro, druhá partaj ...jsme byli, tak to tenkrát vyšlo. Bydleli jsme tam deset let a tato část Jablonce se  postupně po čtyřech etapách zcela proměňovala. Odtud jsem zdejší kraj a hlavně město začal poznávat. Ne, Jizerky jsem už znal, několik let jsem jako študák bydlel v Liberci, ale město to až od této doby. Dnes, kdy už mnohému rozumím, jsem pochopil souvislosti i otázky „proč?“ Znám historii, staré fotografie i hostorii míst a rodin, no...žiji tu už skoro těch čtyřicet let, už vím, co tu bylo, co se zbouralo.

Na konci devatenáctého století a začátku dvacátého osud Jablonci opravdu přál. Doba rozkvětu. Co se tu všechno, panečku, v té době postavilo! Avšak právě naopak to bylo po válce, v druhé polovině dvacátého století …a můžu parafrázovat: Co se tu všechno zbouralo? ...vždyť jmenujme jen na co si vzpomenu, mnohé z toho ještě i pamatuju. Jen v centru,  vezměme to od soudu – botanická zahrada, školy Žlutá a Zelená, obchodní dům Eveko, kavárna Koruna, palác Merkur. Prý tu v minulosti fungovalo loutkové divadlo, velký výletní a taneční hostinec Na dobré vodě a … a... však si doplníte. Kdo ví co bude s budovou porodnice, s budovou Internátu v Kokonínské (nad 5.květnem), víme jak dopadlo nové učiliště ve Smetanově ulici, budova Obchodního učiliště u konečné tramvaje a hned naproti naše Městské lázně?! … o Tajvanu nemluvě a nad zachováním ducha Slunečních lázní – při jejich nutné rekonstrukci, se nám tají dech. Vykřiknout se chce "A co Černá Studnice?!" ...teď tam byly Druhé slavnosti té hory. Stav těch hlavních budovo, byl jsem se podívat uvnitř, je tristní. Já vím, já vím … že to sem nepatří, už je to mimo město, ale my všichni víme, že patří!!! Vykřičníků je mnoho, ale otazníků snad ještě víc.

A tak, zdá se mi… po těch devastacích, že už dlouho město hledá svou tvář. Pokusy o jeho přetvoření, můžeme jmenovat – Telecom bývalý ...rádi bychom ho dnes zbourali, OD Jabloň … hm, ani jeden z těch objektů se moc nepovedl. Jabloň už padla a je tu pokus další, s CENTRALem. Leckdo se těší ale, co vím, většina se děsí. No uvidíme, dáme se překvapit, ale tolik betonové hmoty mezi tu naši "secesy"?! Také se lidé obávají o osudy krámů, krámků, obchodů ve městě … kolik jich asi vezme za své, kolik se jich proti této konkurenci udrží? … liberecká Pražská ulice je mementem!!! … jsou názory, že stát to mělo namísto staré Tržnice, tam má být konečná tramvaje, terminál, zase se ale ptám, jak bude zajištěna doprava odtamtud na současné autobusové nádraží, to mají ten kus cesty lidé, a zvláště ty starší, létat.

Těžko soudit, staré vždy musí ustoupit novému. Kdo si ještě vzpomene na staré neutěšené prostranství jatek, když jde za nákupem do tamní skupiny obchodů, a co vím, vesměs si to lidé chválí. Paušalizovat se nedá, jen se ptám, proč se nám ty staré pohlednice, záběry, obrazy líbí jaksi více, nežli současnost. Nechybí nám trošku smyslu pro detail, proporci, vzájemnost míst a staveb. Nechybí nám nějaký odborný městský dohled nad tím, co se ve městě děje? Zdá se mi, že příliš často se k věcem přistupuje způsobem: „To je dobrý, to pro Jablonec stačí!“ … namísto toho, abychom si nejen my, ale i kompetentní místa řekly „To naše město skla a bižuterie, co vytvářelo vkus ženám celého světa, tady u nás musíme dát pozor na každou lavičku, na každý poklop kanálu, hydrant, kandelábr, zábradlí, … o větších stavbách, ať budov tak prostranství, ani nemluvě, ať každej kdo sem přijede, vidí, jaký jsme to tu kabrňáci, jak to dokážem všechno s vkusem pozařídit, udělat!“


Takhle, já si myslím, že by to tu u nás mělo fungovat. A nefunguje-li to tak teď, pak bych Jablonci, tomu našemu městu přál, aby to tak fungovalo v budoucích dalších alespoň stopadesáti letech!

PEKU VEKU

Peku
veku.

Nepeč hochu
veky ni trochu,
když je třeba
péci chleba!

Totiž... občas si upeču chleba

úterý 21. června 2016

"Hovory"...ty červnové

... už je máme také za sebou. Sešlo se nás akorát tak „hezky“, takže vznikla milá „společnost“. O dobrou náladu se...obrazně... rukou společnou postaraly jak svým přednesem a povídáním dámy Christa Petrásková a Petra Laurin, tak svou hrou na housle František Lamačů. A že bylo opravdu co poslouchat.
Dámy večera - pí Christa a Petra
Více foto Z D E

Po mém úvodu, Františkově muzicírování a krátké přestávce nám všem vpravdě vyrazila dech Petra. „Čím?“ - se jitě zeptáte. Tak... nejen svým přednesem, autorským čtením svých básní, ale také náměty jednotlivých dílek, vnímáním obyčejných věcí a výrazovým umeme je popsat, hloubkou zamyšlení nad „normálním“ životem. Představila se nám „Paní básnířka" a my všichni za ten objev můžeme Petře jenom poděkovat.

Paní Christa... to bylo zas něco jiného. Celá společnost pozorně naslouchala jejímu laskavému vyprávění, životním zkušennostem, obavám z budoucna...a jak to byly včely a včelaři, spolu se zdejší návštěvou brazilských potomků sudetských Němců, co jí vrátily poněkud optymističtější náhled budoucnosti.

Po závěrečném aplausu František ještě „přidal“ a s přáním krásných „prázdnin“ jsme se pozvolna rozcházeli. Jen mě tak napadlo, "...zkusím to!" ...stojí to rozhodně za to, poprosím paní Petru o několik jejích básniček, abych je tu mohl zveřejnit. Držte palce aby nám vyhověla.

Všem, kteří se na 2.cyklu mých „Hovorů“ podíleli, děkuji! ...a zároveň jménem nás všech přeji hezké léto.

                                                                          Milan Brož





.... jo jo, na mysli mám ty poslední letošní, ty červnové. Přece víte, že se kryjeme se školním rokem, od září do června, vždy poslední středu v měsíci. Samozřejmě, kromě Silvestra, tam to trochu přizpůsobujeme, ale jinak je to „nabeton“.

Červnové HOVORY zasvětíme našemu městu. Určitě všichni víte proč, a že 150.výročí povýšení na město se přece vyhnout, „my takoví patrioti“, nemůžeme. Dlouho jsem přemýšlel a uvažoval, jak to navléci, koho pozvat... prostě jak na to. A tak jako vždycky, ten správný nápad jsem dostal jednou kolem půl třetí nad ránem. Tak se mi zalíbil, že jsem si ho ani zapsat nemusel, abych na něj nezapomněl.

Takové té historie, té je všude kolem dost a dost, na stránkách města, na panelech ve městě, v městské galerii... zeptat se můžeme pana Vostřáka, pana Strnada taky, do archívu zajít. Možností je mnoho, v novinách se dočtete, i v těch radničních. A tak mě v tu noc napadlo, že si prostě o tom našem městě popovídáme, osobní zkušennosti, vzpomínky... a tak.

P O Z V Á N K A
na červnový večer poezie slova a hudby

HOVORY o Jablonci n.N.

Milan Brož tentokrát zve na povídání
o našem městě, jež slaví 150.výročí získání městských privilegií


Hosté večera

Mgr. Christa Petrásková
etnoložka a sběratelka knoflíků

a
Petra Laurin
novinářka a ředitelka
Domu česko-německého porozumění o. p. s.

Hudba
František Lamač


Středa 29.června 2016 v 18.00 hodin

Dům česko-německého porozumění
Jablonec n.N. - Rýnovice


M.Brož 603 543 751 P.Laurin 732 551 425

http://hovoryovsem.blogspot.cz/

To ale pořád neřeší, koho pozvat, že?! Také, aby to bylo zajímavé, aby to zaujalo. Ale i to, respektive ti, tedy ti hosté, mě tenkrát nad ránem napadli. Vlastně bych měl psát s „ypsilon“, neb se jedná o dámy, takže „napadly“. Proč shánět, proč hledat, vždyť je máme tu, po ruce, a rozhodně k tomu večeru, k tomu výročí, samy za sebe mají co říci.

Co řeknou, čím nás oblaží, obohatí, to však ani já sám nevím. Budu překvapen tak jako každý z P.T. publika, jako každý z vás... jejich osobnost mi však je zárukou, že to bude stát za to, že to pro nás všechny bude rozhodně zjímavé a přínosné.

Znáte je všichni, začasté se našich HOVORŮ účastní jako posluchačky. Pozvání, tentokráte k aktivní účasti, k vlastnímu vystoupení přijali dámy:

  • Mgr. Christa Petrásková, etnoložka a sběratelka knoflíků
  • Petra Laurin, novinářka a ředitelka Domu česko-německého porozumění o. p. s.

  • Hudbou podvečer obohatí pan František Lamač

                      Na setkání se těší
                                                                Milan Brož



PS. Aha, a co že já sám jsem si pro ten večer připravil. Inu, nazval bych to „Deninkenovsky“ - Vzpomínky na budoucnost aneb Jak jsem k Jablonci přišel. A ještě něco, uvidíme, jak nám vyjde čas.



pondělí 20. června 2016

SLAVNOSTI ČERNÉ STUDNICE

... letos v sobotu 18.června již po druhé.
Více foto Z D E

Celé dění jsem mohl sledovat již od devíti ráno. Totiž... „ukecali“ mě, abych se ujal stánku se zbožím firmy KITL. Mám s prodejem těchto přírodních produktů, šláftruňků a životabudičů, meducínek a syrobů už nějakou zkušennost, také jim fandím – nejen těm produktům, ale i těm lidem, tak jsem přijal. A jaký byl „kšeft“? - ale to se mě neptejte, ...nepovím a ostatně ...důležitější je, kolik bylo lidí, jak byli spokojení, jak vydrželo počasí, jak to hrálo kapelám, zda bylo dobře chlazené pivo a správně vyuzené klobásy, jaké byly škvarky na chlebu se sádlem … no a také jaké ksifty (tak mluvila moje babička sudeťačka od Teplic) malovala na dětské obličeje „pohádková“ paní přímo z Řáholce od Jičína, jestli se poníci nesplašili, či zda a jak dobře fungují dřevěné bagry a jiné hračky. Spousta lidí bylo také zvědavo, jak se daří figurkářce, která svoje skleněné figurky na objednávku kouzlila u kahanu přímo na místě. Bylo tam toho … no jejej, pro malé i velké, pro dámy i pány, cyklisty i pěší, lidičky i pejsky...

Začalo se to trousit“ již dopoledne. Nic moc, obloha v tu dobu jak vymalovaná a pozorovatel mohl vidět ruch zatím spíše jen těch, co si připravuji své stánky, pulty a grily, výčepní sotolice. S přibývajícím časem návštěvníků najednou bylo víc než obsluhujících, přichází pěší, přijíždí cyklisté... ze zdola od bývalé „Fotografie“, ale i z druhé strany, od Beranů, Hamrsek. A najednou... co to? ...aha ...kapela začíná ladit! No jasně, jsou to VOLUPSIE... se vrací na místo činu, vždyť nejslavnější léta měli své domovské místo právě tady, na Studnici.

Více foto Z D E
Panečku, to se sem na ty dávné večery sjíždělo lidu. Až od Boleslavy, od Lípy i od jinud... i autobusy. No jo, ale kdeže ty časy jsou, kde je zašlá sláva té krásné dřevěné stavby, kde jsou plné sály lidiček a dobré muziky? Dnes funguje věž, která byla opravena a přilehlá restaurace, která se dříve brala spíš jen jako bufík. Hlavní budova? … „dřevomorka“, to je to zaklínadlo, to slovo, které je odpovědí všem případným dotazům na budoucnost. Vnitřní stav plně koresponduje s vnějším viditelným, a tak dělat si pro budoucnost zbytečné iluze je asi nepatřičné. Uchovejme si proto naši vzpomínku a foto, máme-li z té doby jaké.

Dvě hodiny po poledni, už to vypuklo, obě kapely hrají naplno... VOLUPSIE a NAMODRO. Po hodině se střídají. Jak dlouho? „… no, třeba do půlnoci, když budou lidi a počasí!“ – se dozvídáme. Bylo to docela v jednu chvíli napnuté, čekali jsme, že se co chvíli začnou „čerti ženit“, jak se to od západu hnalo. Ale hřeben to „nepustil“, spadlo to – jak jsme se pak dozvěděli, na Bedřichově, i s kroupama. A tak asi po půlhodině chladna to nahoře na „Černé“ sluníčko zase prohřálo.


Více foto Z D E
To už bylo všude plno, řady stolů obsazeny, všude někdo postával, popíjel či pojídal, proplétaly se děti s pomalovanými obličeji – kouzelná paní se asi činila, psi sklízeli spadlo-li co s talíře, no … spokojennost veliká pro všechny. Báječná atmosféra tam v té době panovala … však fotografie to dosvědčují. Po šesté večer jsme pomalu sklidili stánek a před sedmou večerní „2.slavnosti Černé Studnice“ opustili. To ještě „hora“ byla plná lidu … „jak za starých časů“ - jsem si pomyslel, a v duchu to té „hoře“ přál i do budoucna.


                                                                                         Milan Brož



čtvrtek 16. června 2016

KECY NEMAJ CENU aneb ŹIVOT JE JEN NÁHODA

...zpráva z vernisáže (pozvání viz Z D E )

Dělali jsme, co jsme mohli, a dopadlo to jako vždycky, zase se to...
... povedlo!
Vystavovaná díla Z D E

Že jsme neskromní? ...ne, nejsme! - to jen podle vyjádření mnohých a také podle citátu páně malíře, tedy Vaška Kocuma, autora vystavovaných děl, pro kterého celej ten spectacle byl zorganizován, ale ve vší tajnosti, jako překvapení.

Tak copak nám to Vašek řekl? 
„Vypadá to fakt dobře, brilantní instalace ...a zase se ukázalo, že KECY NEMAJ CENU!“ - když byl k hodnocení vtipně použil název výstavy, jenž vycházel z textu mé knížky (viz Z D E) o nekouření, pro kterou byly ty ilustrace původně vytvořeny.

X    X    X

Moje babička vždycky říkávala, že „nejlepší radost je ta prostřední“. A že to je pravda, mi život už mockrát dokázal, ...tak konec chlubení, z vydařené akce se radujeme jen tak akorát. A jak to teda vlastně bylo?

Knížka mi vyšla v lednu. Nakladatel si vymínil jiné ilustrace. Důvody? - snad přílišná abstrakce či těžko pochopitelné nezasvěcenému čtenáři, přiliš fylozofické, tmavé, apod. Rozmýšlel jsem, rozmýšlel, několik dní. Pak jsem souhlas s jinými ilustracemi dal, ale ty Vaškovy výtvory, ty, že se mi tak líbily, v mé mysli nezapadly, naopak, pomalu uzrával plán, … byť ne v podobě knižní, je přece jen veřejnosti ukázat. A že nezapadly ani jejich digitální snímky v mém počítači, zrodila se vize – výstava!
Další foto Z D E
A to je celé, pak už jen, protože jsem si s tím, jak na to, ...na co-čili jaký použít materiál, kde to nechat udělat … no a s takovými otázkami přiliš nevěděl rady, oslovil jsem kamarádku fotografku Vladimíru Dvořákovou a dohodl schůzku k předvedení. Tři hodiny jsme na to koukali, to rozebírali, výbornou teplou čokoládu si v „Pokecu“ - to je kavárna – dali, a pořád nic. Tak jsme si ještě dali jejich speciální paštiku a já vysvětluju: „Vidíš, tady ty barevný aksánty!“ - a pokračuju, jak jsme to tři dny s Václavem dávali dohromady, vybírali asi ze čtyřiceti desek, až jsme jich měli asi patnáct. Různě přidávali ty aksánty, tu pro znázornění úsilí, tu pro vyjádření cesty, tam zase času... A zbylo nám jich sedm a dvě na desky, které jsme pracovně nazvali „Sklípky plicní“ a „Aglomerace“.
Rámečky!“ - na mě takřka vykřikne Vlaďka. „Dej k tomu rámečky v barvě těch aksántů!“
Tak jsem dal, tam na místě, v počítači, a bylo to. Už jen to nechat udělat, domluvit expozici a datum vernisáže v La Kavárně, dohodnout se s pianistou, vytvořit pozvánku, popisky, celkovou choreografii výstavy, texty ke „kultuře“ slova. Tak „se“ to udělalo, pozvánky rozeslaly a roztelefonovaly, ...rozvrhlo, rozvěsilo a ... toho 15.června v La Kavárně v Jablonci n.N. čekalo, jestli někdo vůbec přijde a jestli se zúčastní autor. A přišli všichni, a „ňamek“ bylo mnoho, to z rukou fanynek, a dobré muziky jakbysmet, to z rukou a klaviru Mirka Tomeše. A „bonbónkem na dortu“ bylo, když náhodou kde se vzal tu se vzal Ondřej Ruml, náš slavný jablonečák, a za Mirkova doprovodu nám dal „Život je jen náhoda“.

A tak to bylo!

                                                                              Milan Brož

PS
Jen musím nakonec zvlášt poděkovat Vlaďce, bez níž by to nebylo.





neděle 12. června 2016

Bruno utekl

Tak já nevím, posuďte sami, řeknu jak to bylo a uvidí se.

„On mi utek!“ - mi žalostným hlasem sděluje metreska mého Bruna, nebo-li 
v jedné osobě i má choť.
„Jak...utek?! ...kde? ...kdy?“ - no znáte to, takový výslech po telefonu, když je člověk uvázanej na židli v práci.

Bruno utekl. Je mu asi šestnáct sedmnáct měsíců, ještě trochu štěně, plný temperamentu, ale ne agresivní. Do rvačky nejde. Ne že by se bál, spíš, s ohonem zvesela nahoru místo případného konfliktu obejde. A jak tak čmuchá, občas se začmuchá trochu dál. V lese za srnečkou, mezi domy za fenkou... a tak. Vždycky se vrátí, v poslední době i dost rychle.

„Nad tratí, za skládkou, jakoby k Airince...“ - to je jedna z jeho milejch. Tak se ptám, jak je to dlouho, kde se nachází ona-má paní, no výslech pokračuje.

„Teď jsem u paneláčků, tady taky není, na Dolině taky né ...“ - dál je metreska nešťasná.
Musím zasáhnout, byť jen po telefonu: „Tak běž domu, bude doma! ...a když utek doprava, proč ho hledáš vlevo?! Měla's tam počkat, on jde vždycky zpět na to místo...běž domu!“

Jak to dopadlo. Dobře, pochopitelně, vrátil se. Za deset minut telefon – metreska: „Vrátil se až domu!“ - a že když šla zpět, postupně rovnou tři známí, známé jí hlásili, že pes šel domů. Ta poslední paní ho viděla přímo už u baráku.

„Tak's ho našla u baráku?“
„Ne né! … zvesela žena „Už byl v domě, soused ho pustil, čekal před bytem v patře a občas zaštěkal na otevření... a...“

A tak to dopadlo, jak jsem již psal, dobře. Jen mě tak napadá otázka, kdo vlastně komu utekl?
Co myslíte Vy? … manželka uznala, né mně, nemyslete, ale jemu, Brunovi, že tak jednoznačné to ale vůbec není!






Po druhý v životě

Literární Vysočina, brigáda ve VTŽ Chomutov, čestné uznání a … jak se to všechno rýmuje.

Více foto Z D E
Stala se mi, je to pár hodin, ještě necelej den, taková zvláštní věc. Stala se mi vlastně teprve po druhé v životě. Poprvé to bylo... to bylo... to bylo … kdo se má dopočítat... tak zkuste sami, bylo to o prázdninách, ... na gymplu nebo na vejšce?... přihodilo se mi to ve fabrice, za brigády v chomutovský Mannesmannce.

Teď se to tedy stalo po druhé, úplně při jiný příležitosti, na úplně jiném místě, ale také jsem to nečekal. Stalo se to v žižkovským „Jiným kafi“... nebo „kafeti“?...fakt teď nevím, a tentokrát jsem tam nebyl zištně, jako kdysi ve válcovnách kvůli penězům, za který jsem si chtěl koupit... a nakonec i koupil, svoje první hodinky... tentokrát jsem tam byl na pozvání.

Jak k tomu vlastně došlo? Takhle... řekl bych: Jako kluka z Vysočiny, pocházím z Jihlavy, myslím že z té její moravské poloviny... dodnes „jdou“ městem staré zemské hraniční kamenné sloupy... se mé oči chytli jakési inzerce VYSOČINA. Při bližším zjišťuji, že se jedná o „literární soutěž“. A že píšu, a že jsem z těch míst, tak jsem tam „něco“ poslal.

Aha, že se pořád ještě neví o čem to tady vlastně je? Jednoduché, já totiž dostal „to“ … no! ...po tak dlouhý době a po druhé v životě, teď na starou nohu jsem „to“ znovu dostal . Tak mě to „to“ tak vzalo, že se tady z toho musím vypsat.

Tenkrát ve válcovnách trub to bylo za práci, parta těch tvrdejch chlapů z malých tratí, těch původních ještě po Mannesmanovi... koupili mi knížku od Klostermanna – to zjišťoval u mě, tak blbě se vyptával co rád čtu, že jsem to poznal, Josef - „štajrák z vozejku“. No a pak, když jsem končil při poslední šichtě, tam mi to přímo na lince u válců, já celej zasranej od grafitu, kterým se mazaly trny, aby nezůstaly v tý uválcovaný trubce, slavnostně předali. Byl tam taky nějakej papaláš, ale na ty chlapy nezapomenu. Stojí tam „Soudruhu Milanu B. Za práci a... Kolektiv valcířů malých tratí, VTŽ Chomutov … podpisy. Dodnes jsem naměkko, bylo to totiž od srdce.

No a teď?! … to bylo úplně „jiný kafe“ a v Jiným kafi, na Žižkově. Za to, že jsem něco napsal a pak to někam poslal. A pak mi přišlo, ať přijedu. Už jsem tam jednou byl, tak jsem věděl, kde to je. Z Proseka stošestatřicítkou. Čekal jsem Zorku... mimochodem, ta za to všechno tentokráte může, alespoň z mého pohledu, pak Haničku co mi točí pivo a má dobrý to "Čapkovo pití" R.U.M., no „a eště někdo!“ - jsem si říkal. A jak to dopadlo, to se už ví, bylo tam „narváno“, poznal jsem mnoho nových lidí a po druhé v životě dostal „to“, respektive dostal to „ČESTNÉ UZNÁNÍ“.

Tak... děkuju, zase jsem naměkko, trochu přece jen jó.

                                                                     Milan Brož


pátek 10. června 2016

MISSISSIPPI BBÁL 2016

Vážení a milí,

dovolte mi Vás pozvat na letošní MISSISSIPPI BBÁL na Presidentskou chatu do Jizerských hor.
Něco fotek jako ukázku a vzpomínku těch bálů minulých najdete - viz:
https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/6157972237333022321

Letos mi nebyl dán čas k tomu, abych se přípravě této tradiční akce osobně věnoval, proto k pozvání využívám slov mého milého a vzácného přítele, WELMISTRA PSPŠ a kapelníka JAZZ h FAKTORu, Františka Kozderky:

Vážení a milí přátelé,
je tady opět ten inkriminovaný čas na konci jara, kdy se v úžasném prostředí Jizerských hor na stylové Prezidentské chatě v Bedřichově koná letos 17. června již XVIV. ročník slovutného Mississippi bbálu. Nejen, že byste zde neměli chybět, ale dokonce byste tu neměli ani scházet, neboť by to za určitých okolností mohlo znamenat "scházet na scestí", což by bylo samozřejmě velké riziko. Máte-li k Jizerkám kladný vztah, smysl pro recesi, neruší vás ani veselá hudba dixielandová, ani jazzový mainstream (tentokrát  tradičně v podání semiprofesionálních kapel OVJ DIXIELAND a JAZZ h FACTOR), nebude vaše rozhodování nikterak složité. Prostě si řeknete: "tam nemůžu chybět". Věřte, že stejně jako mnoho návštěvníků před vámi i po vás budete příjemně překvapeni. Ale nejen to, dokonce se budete mít možnost osobně setkat s welmistry slavného PSPŠ a potřást jim kteroukoliv rukou. Spolu s vynikající kuchyní a obzvláště příkladně příjemnou obsluhou nahoře i dole "s" máte možnost zažít kromě hudebního ještě i gastronomický orgasmus.
No to bych si ujít nenechával, protože kdo ví, třeba už nikdy.......
Těšíme se na setkání s Vámi, přikládáme zvací pergamen v příloze a přejeme hezké pozdní jaro.

S pozdravem za PSPŠ
Welmistr František WBZ, lodivod na Mississippi bbálu

Více dokum.foto: Z D E
XVIV. MISSISSIPPI BBÁL 2016
pátek 17.června
20 hodin 12 minut

Dobrý „Šach!“ … a odpovědí jest: „Pad/t!“, …a když jsme se byli takto pěkně spolkově
přátelsky pozdravili, dovolte nám adresovat srdečné pozvání i Vám osobně.
Proč? - Bbál, jenž jest čistě soukromou záležitostí PSPŠ a jeho WELMISTRŮ, totiž
pořádán jest PBF – Pro Blaho Fšech, a proto WELMISTŘi cílí své pozvání lidu řádnému,
slušnému, kamarádům a známým, …a vůbec lidu i jinak milému, který svou účastí zárukou
je vzniku Blaha spolkového, neboť toho večera se stáváte i Vy našimi členy, a to jako
HČ – Hostující Člen, se všemi právy (vznik Blaha) i povinnostmi (podílet se na vzniku
Blaha), krom práva spolkového volebního. Dále oplýváte i právem pozvati si Hosta(y)
svého(své), takové-ho, jenž ctíti bude/ou tu základní preambuli PBF.

Instrukce Spolková-bbálová:
Presidentská chata
Jizerské hory, pátek 17.června 2014, 20 hodin a 12 minut jizerského času plus minus
přesně - pozn. Žádáme o dochvilnost!
Podrobnosti nutné ke vpuštění za zlevněné PCH (pustit chlup) 150 ti korun českých
hrazených při vstupu:

 Předepsané horní oblečení pro dámy i pány – sako a klobouk
(dolní oblečení jako obvykle bez kontroly)
 Doplňky pro dámy: mašle a vějíř
 Doplňky pro pány: hůl a motýlek

Soutěže obvyklé: O - nejhezčí klobouk dámy páni, - tanec v reji pro pár, - Personu
večera s právem personální volenky a následným sólem.

Nocleh si zadávejte přímo na telefonu Presidentské chaty,
pan Tomáš Voksa – 604 551 469.

Na shledání se známými i novými tvářemi se těší a za PSPŠ a kapely OVJ
DIXIELAND a Jazz h Factor
zvou
WELMISTR Milan ChP – 603 543 751
WELMISTR František WBZ – 603 744 208
WELMISTR Karel WMBS – 737430817

V Jablonci n.N. 6.června se spolkovým pozdravem Šach – Pad/t !

čtvrtek 9. června 2016

KECY NEMAJ CENU

 - pozvánka na vernisáž

Kecy nemaj cenu!“ … a ještě jednu průpovídku ten můj o hodně starší kamarád říkával „Nemusíme se vidět, ale musíme o sobě vědět!“

Tak, teď se mi to všechno při téhle příležitosti tak nějak honí hlavou, když přemýšlím nad tím, jak uvést akci, jak vás pozvat na jednu zajímavou výstavu, které obě ty průpovídky jsou doslova mementem. O té první „Kecy nemaj cenu!“, o té mě za ta léta přesvědčil život sám. A zcela naplňuje podstatu sdělení, které Vám chceme tou výstavou sdělit, ukázat. A to druhé moudro „Nemusíme se vidět, ale musíme o sobě vědět!“, to bych snad, v obráceném gardu, použil jako pozvánku na tu vernisáž, kterou připravujeme společně s Vlaďkou Dvořákovou, které musím velmi poděkovat za to, že když jsem jí byl před časem poprosil o pomoc a spolupráci, mi vyhověla a ujala se role kurátorky.

Oč běží? To se dozvíte ve středu 15.června 16' v 19 hodin v La Kavárně, kde výstava bude instalována. Prozradím jen tolik... jde o to, jak název praví, že opravdu „Kecy nemaj cenu!“, a ta dílka, která byla mým kamarádem Václavem Kocumem vytvořena jako ilustrace pro mou nedávno vydanou knížečku „Pojďte si nezapálit“, a která nakonec použita nebyla, skutečně stojí za to. A že mi tak moc přišlo líto, že je nikdo neuvidí, rozhodl jsem se, tajně, pro uspořádání této výstavy. A protože – použiji to druhé moudro - „o sobě víme“, tak si myslím, že se zase jednou „můžeme vidět“ , a to i s autorem ilustrací Václavem Kocumem, a právě na vernisáži této výstavy, na kterou vás tedy nyní spolu s Vlaďkou můžeme srdečně pozvat.


                                                                                     Milan Brož

úterý 7. června 2016

Mery Staffenová

TVORBA

Ty máš kluka
a já topnou spirálu
hřeje to víc
a jsme dva do páru
kytky mi nenosí,
nemusim děkovat.





Teorie bezmasá,
praxe beztvará.
Výkonnost kolísá,
vedení se nestará.  
4...3...2...TEĎ
vyleť z hnízda, leť
nikoho se nepros




Rudé růže s tváří muže
co nevydrhneš z šatů
co nesedřeš z kůže
co držej se tě pevně
jak filcky na špinavý běhně
a ty nemůžeš nic





Jsou rána kdy končí
veškerá demokracie
A tisíce hlasu v hlavě
Diktát společnosti přebije
Jsou rána k padnutí
ze hřbetů divokejch kobyl
na sedmou do školy?
By se jeden poblil

Na šestou do práce
to by jeden chcíp
Snad sejdem se v hrobě
tam nám bude líp




Rady do života

Jasně, slýchala jsem to dřív
než
jsem ryla držkou v zemi
než sem spálila všechny mosty
než jsem po desátý, po stý
posrala co šlo a
pak si to chtěla jít hodit…

Slýchala sem to “bacha!”
“Dobře se uč, drž hubu a krok…”
a hlavně “Nepřekážej!”

A potom zas:
“No hlavně abys byla šťastná!”
A “Osobní rozvoj je důležitej”
A “Vlastní názor je důležitej”
A hlavně “Prosimtě, nepřekážej...!”






Iluze? V prdeli!
Ideály? V prdeli!
Teď už jen…
Najít to mrtvý děcko pod postelí
abys moh’ říct
že…
horší už to stejně bejt nemůže
Nesmí!
že…
Mraky se táhnou a
ty táhni taky
nechci už nikoho znát





Svět je plnej královen
co ti zavážou oči,
rozcupují sny
a nadělají z nich konfety!

Potom ti šátek strnou.
Ty uvidíš svý sny,
zatleskáš a povíš
“Jů, ještě jednou!”





Podobna princezně sněhobílá,
podobna víle, tak lehká.
Podobna skále nehybná,
podobna křišťálu křehká.
Tak jako růže uvadá,
podobna kyselině...deptá
Éterická tak snově dokonalá
Iluze? Radši se neptám.





V mlze se rozpouštím při každém nádechu
chudobna, churava, sama.
V dešti se roztékám po vřesu, po mechu
namísto svědomí jáma.

Jak skončit bych chtěla, kdo by to poslechl?
Jen na dva kusy!

V pase přeříznout,
spodek někam schovat
a oči do pusy.






Horní a dolní řasy se se dotknou
v jedné vteřině nejmíň tisíckrát,
tichá, smutná, rudovlasá slečna
nanáší černé stíny na víčka.
Pak vyčká zdali v tichu
neuslyší ozvěnu
svých rtů naposled vzdechnout
zamávat řasama a
zdechnout.

Horní a dolní ret se spojí
v němém objetí pod rtěnkou
veselá, živá rudovlasá slečna
vlní se pod tenkou zástěrkou.





Zpověď generační výpovědi

Každá doba má to svý
tak proč to nepodojit.
Pár songů vyblejt,
všechno se vším spojit
Jak bylo líp a bude
a takhle je to všude.
Já jsem generační výpověď.






Holčička

Že cejtíš že už to za nic nestojí.
Sex? Nebo život?
Co? (VŠECHNO!) Obojí…
A oči ti zalejvaj slzy vzteku
a v tom marnym breku
že všechno je k vzteku, ze ku...ku...ku...
kulatý prsa a oči jak melouny...te...
teda tenisáky
že z chudý čtvrti a s dírama i tepláky
že už i punkáči měli tě za trosku,
že učitel zlomil by o tebe rákosku.
Jenomže děti se bít nesmí a..
Ty jsi ještě dítě, holčičko.
Pt. II
Chceš zakrýt tu hanbu co bují ti v klíně
a máma i s tátou koupou se v Rýně (byla to jenom nehoda…)
A barák, teda sqat už fakt neni prodejnej
narozdíl od tebe...kurz sexu je neměnnej
A proto to tak svědí.
Všechno s vším souvisí,
a na všechno se přijde, Holčičko





Tančila baletka
na listu trávy
snad někdo jí zahlédne
třeba ten pravý
tančila baletka
na kapce rosy
nožka jí podjela
sklouzla se
upadla….
žeby zahlíd’ jí kdosi?




Nevesely truchlivy
jsou ulice města
do kterého vede
jednom jedna cesta

jenom jedna cesta
jenom cesta tam
kolik se tam vměstná
urozených dam

Jako dračí sluji
město plní kosti
a jak dobří
byli tito hosti





Už mě neser, chlapi přece nebrečej.
Jen si vylejvaj vztek u večeře
na dětech

Už mě neser, proč nejsi taky takovej?
Nesedíš mi do tabulek o tom
že chlapi jsou všichni stejný.
Tak proč ty jsi tak: jinej
     hodnej
     slušnej
     pozornej

Už mě neser, utři slzy
vožer se a pak mě seřvi
a dej mi facku ať vidim že
ty to myslíš vážně.

Omlouvat se můžeš ráno až
tě bude bolet hlava
abys dostal aspirin a snídani.

Už mě neser, chlapi jsou přece
Všichni: stejný
 sprostý
 hloupý
 zlý





Krabička cigaret
a druhá
     a třetí
kolik bys’ mi za tu dobu
stih’ udělat dětí
ach
jak ten čas letí
odbíjí druhá
   třetí




Manifest zodpovědného básníka

Mé štěstí oplývá stabilitou
chmýří pampelišky ve větru
dobře však vím že štěstí není
co udělalo ze mě poetu

Jak jen já můžu být básníkem
a šťastný žít život k tomu?
Básnit budu v depresi po hospodách
a pokusim se netahat to domu




BŮH JE MRTVÝ
“Halelůja”
“Díkybohu”
“Ježiši”
Ateisté všehomíra vylézají ze skrýší.
Rudé víno - Kristovu krev nalévají do číší
Chleba jedí - Tělo Syna
Paradoxní zátiší...




Je půlnoc.
No a co já s tím?
Je nový den, ale
staré věci nezměním.

Co zbylo ze dne spláchne déšť.
Co zbude ze mě
spláchne též.