KECY NEMAJ CENU aneb ŹIVOT JE JEN NÁHODA

...zpráva z vernisáže (pozvání viz Z D E )

Dělali jsme, co jsme mohli, a dopadlo to jako vždycky, zase se to...
... povedlo!

Vystavovaná díla Z D E

Že jsme neskromní? ...ne, nejsme! - to jen podle vyjádření mnohých a také podle citátu páně malíře, tedy Vaška Kocuma, autora vystavovaných děl, pro kterého celej ten spectacle byl zorganizován, ale ve vší tajnosti, jako překvapení.

Tak copak nám to Vašek řekl? 
„Vypadá to fakt dobře, brilantní instalace ...a zase se ukázalo, že KECY NEMAJ CENU!“ - když byl k hodnocení vtipně použil název výstavy, jenž vycházel z textu mé knížky (viz Z D E) o nekouření, pro kterou byly ty ilustrace původně vytvořeny.

X    X    X

Moje babička vždycky říkávala, že „nejlepší radost je ta prostřední“. A že to je pravda, mi život už mockrát dokázal, ...tak konec chlubení, z vydařené akce se radujeme jen tak akorát. A jak to teda vlastně bylo?

Knížka mi vyšla v lednu. Nakladatel si vymínil jiné ilustrace. Důvody? - snad přílišná abstrakce či těžko pochopitelné nezasvěcenému čtenáři, přiliš fylozofické, tmavé, apod. Rozmýšlel jsem, rozmýšlel, několik dní. Pak jsem souhlas s jinými ilustracemi dal, ale ty Vaškovy výtvory, ty, že se mi tak líbily, v mé mysli nezapadly, naopak, pomalu uzrával plán, … byť ne v podobě knižní, je přece jen veřejnosti ukázat. A že nezapadly ani jejich digitální snímky v mém počítači, zrodila se vize – výstava!

Další foto Z D E

A to je celé, pak už jen, protože jsem si s tím, jak na to, ...na co-čili jaký použít materiál, kde to nechat udělat … no a s takovými otázkami přiliš nevěděl rady, oslovil jsem kamarádku fotografku Vladimíru Dvořákovou a dohodl schůzku k předvedení. Tři hodiny jsme na to koukali, to rozebírali, výbornou teplou čokoládu si v „Pokecu“ - to je kavárna – dali, a pořád nic. Tak jsme si ještě dali jejich speciální paštiku a já vysvětluju: „Vidíš, tady ty barevný aksánty!“ - a pokračuju, jak jsme to tři dny s Václavem dávali dohromady, vybírali asi ze čtyřiceti desek, až jsme jich měli asi patnáct. Různě přidávali ty aksánty, tu pro znázornění úsilí, tu pro vyjádření cesty, tam zase času... A zbylo nám jich sedm a dvě na desky, které jsme pracovně nazvali „Sklípky plicní“ a „Aglomerace“.

„Rámečky!“ - na mě takřka vykřikne Vlaďka. „Dej k tomu rámečky v barvě těch aksántů!“

Tak jsem dal, tam na místě, v počítači, a bylo to. Už jen to nechat udělat, domluvit expozici a datum vernisáže v La Kavárně, dohodnout se s pianistou, vytvořit pozvánku, popisky, celkovou choreografii výstavy, texty ke „kultuře“ slova. Tak „se“ to udělalo, pozvánky rozeslaly a roztelefonovaly, ...rozvrhlo, rozvěsilo a ... toho 15.června v La Kavárně v Jablonci n.N. čekalo, jestli někdo vůbec přijde a jestli se zúčastní autor. A přišli všichni, a „ňamek“ bylo mnoho, to z rukou fanynek, a dobré muziky jakbysmet, to z rukou a klaviru Mirka Tomeše. A „bonbónkem na dortu“ bylo, když náhodou kde se vzal tu se vzal Ondřej Ruml, náš slavný jablonečák, a za Mirkova doprovodu nám dal „Život je jen náhoda“.

A tak to bylo!

                                                                              Milan Brož

PS

Jen musím nakonec zvlášt poděkovat Vlaďce, bez níž by to nebylo.