úterý 7. června 2016

Mery Staffenová

TVORBA

Ty máš kluka
a já topnou spirálu
hřeje to víc
a jsme dva do páru
kytky mi nenosí,
nemusim děkovat.





Teorie bezmasá,
praxe beztvará.
Výkonnost kolísá,
vedení se nestará.  
4...3...2...TEĎ
vyleť z hnízda, leť
nikoho se nepros




Rudé růže s tváří muže
co nevydrhneš z šatů
co nesedřeš z kůže
co držej se tě pevně
jak filcky na špinavý běhně
a ty nemůžeš nic





Jsou rána kdy končí
veškerá demokracie
A tisíce hlasu v hlavě
Diktát společnosti přebije
Jsou rána k padnutí
ze hřbetů divokejch kobyl
na sedmou do školy?
By se jeden poblil

Na šestou do práce
to by jeden chcíp
Snad sejdem se v hrobě
tam nám bude líp




Rady do života

Jasně, slýchala jsem to dřív
než
jsem ryla držkou v zemi
než sem spálila všechny mosty
než jsem po desátý, po stý
posrala co šlo a
pak si to chtěla jít hodit…

Slýchala sem to “bacha!”
“Dobře se uč, drž hubu a krok…”
a hlavně “Nepřekážej!”

A potom zas:
“No hlavně abys byla šťastná!”
A “Osobní rozvoj je důležitej”
A “Vlastní názor je důležitej”
A hlavně “Prosimtě, nepřekážej...!”






Iluze? V prdeli!
Ideály? V prdeli!
Teď už jen…
Najít to mrtvý děcko pod postelí
abys moh’ říct
že…
horší už to stejně bejt nemůže
Nesmí!
že…
Mraky se táhnou a
ty táhni taky
nechci už nikoho znát





Svět je plnej královen
co ti zavážou oči,
rozcupují sny
a nadělají z nich konfety!

Potom ti šátek strnou.
Ty uvidíš svý sny,
zatleskáš a povíš
“Jů, ještě jednou!”





Podobna princezně sněhobílá,
podobna víle, tak lehká.
Podobna skále nehybná,
podobna křišťálu křehká.
Tak jako růže uvadá,
podobna kyselině...deptá
Éterická tak snově dokonalá
Iluze? Radši se neptám.





V mlze se rozpouštím při každém nádechu
chudobna, churava, sama.
V dešti se roztékám po vřesu, po mechu
namísto svědomí jáma.

Jak skončit bych chtěla, kdo by to poslechl?
Jen na dva kusy!

V pase přeříznout,
spodek někam schovat
a oči do pusy.






Horní a dolní řasy se se dotknou
v jedné vteřině nejmíň tisíckrát,
tichá, smutná, rudovlasá slečna
nanáší černé stíny na víčka.
Pak vyčká zdali v tichu
neuslyší ozvěnu
svých rtů naposled vzdechnout
zamávat řasama a
zdechnout.

Horní a dolní ret se spojí
v němém objetí pod rtěnkou
veselá, živá rudovlasá slečna
vlní se pod tenkou zástěrkou.





Zpověď generační výpovědi

Každá doba má to svý
tak proč to nepodojit.
Pár songů vyblejt,
všechno se vším spojit
Jak bylo líp a bude
a takhle je to všude.
Já jsem generační výpověď.






Holčička

Že cejtíš že už to za nic nestojí.
Sex? Nebo život?
Co? (VŠECHNO!) Obojí…
A oči ti zalejvaj slzy vzteku
a v tom marnym breku
že všechno je k vzteku, ze ku...ku...ku...
kulatý prsa a oči jak melouny...te...
teda tenisáky
že z chudý čtvrti a s dírama i tepláky
že už i punkáči měli tě za trosku,
že učitel zlomil by o tebe rákosku.
Jenomže děti se bít nesmí a..
Ty jsi ještě dítě, holčičko.
Pt. II
Chceš zakrýt tu hanbu co bují ti v klíně
a máma i s tátou koupou se v Rýně (byla to jenom nehoda…)
A barák, teda sqat už fakt neni prodejnej
narozdíl od tebe...kurz sexu je neměnnej
A proto to tak svědí.
Všechno s vším souvisí,
a na všechno se přijde, Holčičko





Tančila baletka
na listu trávy
snad někdo jí zahlédne
třeba ten pravý
tančila baletka
na kapce rosy
nožka jí podjela
sklouzla se
upadla….
žeby zahlíd’ jí kdosi?




Nevesely truchlivy
jsou ulice města
do kterého vede
jednom jedna cesta

jenom jedna cesta
jenom cesta tam
kolik se tam vměstná
urozených dam

Jako dračí sluji
město plní kosti
a jak dobří
byli tito hosti





Už mě neser, chlapi přece nebrečej.
Jen si vylejvaj vztek u večeře
na dětech

Už mě neser, proč nejsi taky takovej?
Nesedíš mi do tabulek o tom
že chlapi jsou všichni stejný.
Tak proč ty jsi tak: jinej
     hodnej
     slušnej
     pozornej

Už mě neser, utři slzy
vožer se a pak mě seřvi
a dej mi facku ať vidim že
ty to myslíš vážně.

Omlouvat se můžeš ráno až
tě bude bolet hlava
abys dostal aspirin a snídani.

Už mě neser, chlapi jsou přece
Všichni: stejný
 sprostý
 hloupý
 zlý





Krabička cigaret
a druhá
     a třetí
kolik bys’ mi za tu dobu
stih’ udělat dětí
ach
jak ten čas letí
odbíjí druhá
   třetí




Manifest zodpovědného básníka

Mé štěstí oplývá stabilitou
chmýří pampelišky ve větru
dobře však vím že štěstí není
co udělalo ze mě poetu

Jak jen já můžu být básníkem
a šťastný žít život k tomu?
Básnit budu v depresi po hospodách
a pokusim se netahat to domu




BŮH JE MRTVÝ
“Halelůja”
“Díkybohu”
“Ježiši”
Ateisté všehomíra vylézají ze skrýší.
Rudé víno - Kristovu krev nalévají do číší
Chleba jedí - Tělo Syna
Paradoxní zátiší...




Je půlnoc.
No a co já s tím?
Je nový den, ale
staré věci nezměním.

Co zbylo ze dne spláchne déšť.
Co zbude ze mě
spláchne též.




Žádné komentáře:

Okomentovat