Motýl a badminton

Na zahradě, za chalupou, na kusu vysekané trávy se sportuje. Mladá dvojice se tu s vervou věnuje hře zvané badminton.

Ten motýlek, ten bělásek bílý, snaží se létat za košíčkem, snad si ho chce namlouvat, dvořit se mu, vlichocovat, a diví se, proč on, ten košíček tak rychle, ...kam chvátá, ...proč občas k zemi, kde však žádné květiny, jen krátce střižená tráva, když kolem všude tolik rozkvetlého kvítí.

A bílý košíček mlčí. Ve své pýše?...snad, ve své zaujatosti pro hru?...snad, ve své neživotnosti asi! Bílý motýl to zkouší znovu a znovu, košíček poletuje neúnavně vzduchem sem a tam, doleva doprava, občas...pravda, na zem usedá, aby vzápětí už zase do výšky, doleva doprava, mezi těmi divnými plackami.

Motýl nic nechápe, ale už vypozoroval, že v kulminačním bodě vrcholu letu toho pyšného, ale zajímavého motýla, má chvilku chviličku času ho oslovit, rychle, rychle navázat konverzaci. Už už se k tomu chystá, ale to slovo, to jediné slovo...a proto tak důležité, to jediné slovo, kterým ho osloví, zatím nemá.

Obdivuje ho, jeho let. On sám létat umí také, samozřejmě, to jo, tím svým, protože je motýl, motýlím třepotavým letem. Od květiny na květinu. Ale tak jako ten, zřejmě cizokrajný, ale také bílý motýl, ne, tak to neumí. Ach...ty ladné křivky jeho letu, pak zase střemhlav dolu k zemi, tu prudce vyrazí, aby se vzápětí skoro zastavil. Ano, a to je ta pravá chvíle pro to oslovení. Motýl urputně vymýšlí to slovo, to jediné a důležité. Podaří-li se mu to a toho cizokrajného tím slovem zaujme, jistě se spřátelí, ne-li... ale celý zrudlý až za tykadly, ani domyslet nemůže. Jistě se tomu letu také naučí, budou létat spolu, sem a tam, doleva a doprava.

Ještě ale né, ještě počká, musí ještě počkat, ještě to slovo nemá přesně vymyšlené. Musí být dokonalé...to slovo, musí v něm být všechno, obdiv, láska, porozumění. Nesmí urazit, musí pohladit, i přislíbit. To jedno jediné slovo, víc času nemá, jen v tom kulminačním bodu, chvilinku, na to jedno jediné slovo. Motýl ztrácí hlavu, motá se do dráhy tomu druhému, rychlému, plete se, překáží, odhodlává se, kříží dráhu letu...

X X X

Ale hru právě končí mužský hlas „Tak jdem, konec!“

„To jsme si ale dneska pěkně zahráli...“ - je replikou ten ženský „...a ten motýl, pořád se tam tak motal až...“ - ale pro mládencovu hubičku nedomluví.

Zamilovaná dvojice pomalu opouští vysekaný kus zahrady a za nimi na krátce střiženém trávníku leží bílá mrtvolka s červenavými tykadly.