Prasklá pneumatika, bezdomovci, zrušený výlet a socializace psů, aneb jak nám to dneska vyšlo!

Píchl jsem pravou zadní. Do pneuservisu jezdím k Vimajerovi, za Novoveské rybníky. Je sobota, půj jedenácté. „Vezmu s sebou psa...“ - se mi mihne hlavou „...teď tam nikdo nebude a pak se projdem a zaplavem si na Novovesáku!“.

foto Z D E

Tak se také stalo. Pejsek Bruno, takovej chlupatej, ještě ani ne dvouletý kříženeček, je v intencích Sokolského „Vždy připraven!“ vždy připraven vyrazit ven. V servisu to bylo rychle hotové, akorát... no, ta guma je špatná, musí mi objednat novou, nemají stejnou skladem, „ach jo!“, ten výdaj bude nakonec mnohonásobně vyšší, nežli jsem předpokládal. Otráveně odjíždíme ...tedy já otráveně, Bruno se pořád raduje... a parkujeme zrovna u schodů k rybníku.

Šup, a je venku. Rychle auto zamykám, také „šup“, a chvátám schodama dolu za pejskem. Zprava najednou pitbul! Rychle „svého“ volám, chci ho přivázat. Přece jen, že!... pitbul je pitbul, opatrnosti nezbývá. Nějak se mi nedaří s karabinkou, zvedám hlavu a... „A jó! To je Aira!“ si nahlas oddechnu, když za stromem se objeví slečna Helena, panička to toho pitbula, respektive té s naším „Oříškem“ stejně staré kamarádky pitbulky Airinky, já ji totiž bez paničky nikdy nemůžu poznat. Pejsci hned se zdraví, nechám uvazování Bruna, to už Helena na mě mává a jak ti pejsci, zdravíme se také, jen to očuchávání vynecháváme.

„Taky kolem rybníků?“
„Já tam nejdu...“ na to Helena „...ono jich tam zase je!“

Totiž, dvě lavičky tam jsou, u plotu, co je ten Dům seniorů. Letošního léta je okupují, doslova tam kempují, slunečníky, matrace a... a... a nezbytné „krabicové“, bezdomovci. Co jich tam, panečku, je. Lidi na rybníky prakticky přestali chodit, není o co stát. Jsou voláni „městští“, často, ale marná práce, nic se s tím neděje a pro normálního člověka to tam fakt už není. Onehdá tam jely dokonce dvě sanitky.

foto Z D E

„Ále... já to obejdu!“ říkám. „Já se nebojím!“

„Tak my půjdem s Váma!“

A jdem. Když jsme zrovna naproti tomu „kempu“, koukám na hodinky, čas je „dobrý“, a napadá mne „Tak my...“ - mluvím za sebe a Bruna, „...to vezmeme tady do lesa, Alešovou nahoru a na okruh. Jdete s námi?“ - a obě slečny, ta psí i ta lidská, šly. Povídáme, pejsci si hrají, občas v lese mizí z dohledu, aby se v zápětí objevili o deset dvacet metrů dál. Slečna Helena mi vypráví, že mělo být zase společné venčení, říkáme tomu „socializace, pejsků, ale že z toho sešlo. Míjíme meandrující potok, pejsci toho hned využívají, pijí a brodí se. Už míříme do míst, kde se slévají tři cesty, aby za nějakých padesát metrů se zase rozdovjily. Ano, je to přesně to místo, kde je ta rozbitá, úplně vyvrácená lavička. Všude kolem vysoké stromy, ale co se cesty dvojí, ten ostroh tam tvořený je lesem mladým. Míříme doprava, cesta počíná klesat k lesnímu hřišti a dále pak k malému lesnímu rybníku. Zrovna hovoříme o slečně Denise, naší společné kamarádce od pejsků.

„Nory! ...Norýsku!“ se najednou ozývá z toho mladého lesa. Oba, unisono jako na povel, voláme vesele do lesa a opakujeme ono „Nory! ...Norýsku!“ Vzápětí se k nám ze zadu, vypadá to jako mladá srna, tryskem blíží nohaté zvíře téže barvy, a v tu ránu a bez jakýchkoliv okolků nám svým velkým čumákem začne kapsy pročesávat patnáctiměsíční psí habán ridge-beck Norýsek. Přece...co kdyby kapsa schovávala nějakou tu „psi ňamku“?

Zase se potvrzuje ono známé „My o vlku a vlk za dveřma“, neboť vzápětí se z lesa vynořuje onen „vlk“, respektive slečna Denisa, o které jsme zrovinka povídali, panička toho habána Noryho, a jakoby ani ne překvapena, nás zdraví „Ahoj!“ a se slovy „Koukejte, co jsem našla!“ napřahuje směrem k nám ruku s košíkem plným hub. Tak chválíme, samozřejmě, a je co, … a víme, Denisa je „velká“ houbařka, na rozdíl ode mne, velkého sice chlapa, co však houbu nenajde, leda velkou červenou muchomůrku.

Kam se naše radost ze setkání „hrabe“ na tu psí. Všichni tři to jsou mladí pejsci a kamarádi, tak si to psí hemžení umíte představit. Ale to se už blížíme k tomu lesnímu rybníčku, a tam to teda vypadá... naši psi mají vodu rádi.

„Tak vidíte, Heleno...“ otáčím se na paničku Airinky, „...jste si stěžovala, že dnešní setkání pejsků se zrušilo. Tak jsme si udělali svý, svou socializaci!“

 Necháme ještě chvíli pejsky „cachtat“ ve vodě, pak to bereme nábližkou přes potok, co svádí vody z černostudničních strání, zpátky do Alešovy a k Novoveským rybníkům. Procházka pomalu končí, bezdomovci na protějším břehu hlučí, zrovna tam jsou policajti, zleva se tomu místu vyhýbáme, loučíme se mi i pejsci, kteří ale „nechtějí“, a jsme rádi, jak nám to dneska vyšlo.

mb

Ps. 
Byv upozorněn na závažnou "mýlku", které jsem se dopustil, omlouvám se tímto jak p.t. publiku za mystifikaci, to v řádku prvním, tak paničce fenky Airinky slečně Heleně a zejména pak samotné fence Airince, to v řádku druhém,,... a pevně věřím, že jsem se jich mojí "mýlkou" , které jsem se dopustil, nedotknul natolik, aby v budoucnu už nechtěli se mnou jít na "špacír".

Tímto prohlašuji, že fenka Aira není "pitbulka", ale že fenka Aira, jejíž paničkou je slečna Helena, je čistokrevná "stafordka".

mb