Zářijové „HOVORY, ovšem...s Honzou Mašatou

... se staly ve středečním podvečeru minulostí. Jak avizováno, až z krušnohorského Perninku nás navštívil pan Jan Mašata, a k potěšení všech i se svou chotí... a návštěva to byla „nějaká“! Ale začněme od počátku.

Více foto  Z D E

„Chtěl bych kolem páté dorazit.“

„Kudy pojedeš?... přes Prahu?“

„Né, vezmu to na Mělník, Slaný... a tak.“

„Jasně, znám tu cestu, jezdíval jsem co tři neděle tudyma do Rakovníka...“ - a tak nějak dál pokračoval náš rozhovor den před. Ještě „...jestli na GPS, vem to na OBI, jako na Janov, tam tě vyzvednu, ono se to blbě vysvětluje...“ No, odpověděl mi Honza, že to najde, nevěda, že jiho-severní cesta přes Jablonec opravdu jednoduchá není a vysvětlit dost dobře tomu kdo nezná, nejde.

A bylo pět, a bylo půl šesté a třičtvrtě … a host stále nikde. Nebudu to natahovat, těsně před osmnáctou mobil a „Tak jsme někde u ATREI“.

„Taková fabrika, jo? … stará modro bílá, nebo nová hranatá?“

„Nová, nová...“

Tak to docela trefil, byl hned za „LIAZem“, vlastně kousek od „Domečku“.
„Vyčkej, hned jsem u tebe!“

A tak večer začal pro Honzu rovnou z auta. Jel těch dvěstě padesát kilometrů čtyři hodiny.

Více foto  Z D E

PT. diváctvo ani nedutalo, když Honza recitoval své básně, nebo četl své povídky. Jejich hloubka, zastavení se u jednotlivostí, co život přináší, všímavost tzv.banalit, které však tvoří svět, nás všechny stále a stále přesvědčovaly o tom, že se nám prezentuje autor, kterému naslouchat se opravdu vyplatí, který dovede svět náš vezdejší ukázat v až překvapivé nahotě, a dík své všímavosti a citu se dostává až k věcem, které přehlížíme. Vyvrcholením pak byly chvíle, kdy zasedl za piano a předvedl nám … snad nejlépe to charakterizuje slovo „melodram“.

„Takové smutné, posmutnělé...ale krásné to bylo!“ - byla při závěrečném „si povídání“ slova diváků.
„Ale Krušné hory jsou takové, jsou smutné...“ - ještě teď slyším Honzu odpovídat, a protože jsem je za svého mládí docela poznal, tu skutečnost potvrdil.
O mnohém se povídalo, o údělu Sudet – tím tématem jsme si byli blízcí, osudy regionů podobné, vysídlená území, zaniklé obce, zapomenutí ...ale, v dnešní době, a prostřednictvím hlavně mladých, ...a spolků, zázračná znovuvzkříšení památných míst, alejí, pomníků... a ty ruce, co se zasluhují, jsou nejen české, ale začasté i německé.

„Kéž by to tak vydrželo...“ - si jeden povzdechne - „..a v celé Evropě!“

Ne, nebyl to večer, co se vleče. Všem se nám zdálo, že to uteklo nějak moc rychle. Při tom závěrečném povídání jsme si byli hodně blízcí, a tak není divu, že jsme si slíbili „Zase někdy!“

Mě nezbývá, než za ten večer poděkovat, on to byl i úctyhodný výkon sportovní, vždyť po těch třech hodinách zase hned těch dvěstě padesát kilometrů zpátky. A tak Jana a Petra z „Domečku“  ještě na cestu přidaly malé balíčky na občerstvení a Honza se svou ženou Réňou nás opustili. My ještě hodinku poseděli a vesměs se shodli na tom, že na ten večer zapomenout nepůjde.

„A tak, Honzo, dík za něj!“

Milan Brož