Zástěra – proč se mi stále kroutí doprava?

Nosím zástěru, takovou černou dlouhou, docela z fest materiálu, i při mých skoro dvou metrech mi je tak tak, takový ten tkaloun kolem krku na doraz, ale je! A to je malý zázrak... občas rád vařívám, a vždy rád v zástěře, leč drahně let již „bez“, protože zástěru na vaření na sebe nekoupím.

„Co to teda tu píšu za hloupost?“ - určitě každého napadne. „Tak nosí zástěru, nebo né? A říká, že se mu kroutí doprava, ale při tom vaří „bez“?!“

Osvětlím hned. Obé je totiž pravdou. Tu zástěru z fest materiálu, tu co mi je, nosím totiž jenom jedenkrát v roce a ještě k tomu vůbec ne na vaření. Jednou v roce a hned na několik dní. Kontinuelně, ano, takže když ji zasviním, není ani čas na vyprání. Já totiž … před mnoha lety jsem se to dozvěděl od ženy, nešpiním, ale sviním. Neplést sviním, jako prasatům – podstatné jméno 3.pád množného čísla, ale sviním ve smyslu zasviňovat, tedy sloveso v 1.osobě čísla jednotného. Ale to jsem odbočil.

Já tu zástěru nosím na obchod, předvánoční, a když vám sdělím, že na prsou se skví zlatý nápis KITL, bude hned vše jasné. Již několikátý rok prodávám bilinné produkty této rodinné firmy, která své mediciální produkty vyrábí dle prastarých receptur a postupů legendárního Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela, slovutného léčitele a doktora z Jizerských hor. Tady kousek, nad Jabloncem žil. Že neznáte? ...tehdá znali, a nejen v Praze, ale až v Drážďanech, dokonce sám císař pán ve Vídni ho zmiňuje, snad jím i léčen byl.

Ale ryche zpět k té zástěře. Nevím, nechápu to, ale pořád se mi kroutí tak nějak šrekou doprava. Prozkoumal jsem její střih i dílenské zpracování, stehy, zapošití, lemy … no a tak. Nic, pravidelnost sama, i nitě kvalitní. Ono je to totiž nepříjemné, ono vás to tak divně šponuje, poposedáváte, přešlapujete … no, jako že to už nemůžete udržet, nebo jako nějaký tik kdybyste měli. Zástěra musí dolu, protřepat, srovnat, a znovu na sebe ... kvůli obchodu. Prostě na chvíli zástěru dolů a znovu na sebe. Tak se to za ten den opakuje několikráte. Zajímavé je, že minulé zástěry se takto nechovaly, ani loňská, předloňská ...žádná. Bude to určitě tou letošní zástěrou. Ale vždyť jsem ji prozkoumal, nikde nic ...anebo snad... nějakou mou vadou?!

Ani domyslet nechci. Začínám se prozkoumávat. Hned ještě na prodejním stánku. Kontroluji si i koutky úst, zda mi nevisí … člověk nikdy neví ...zda svetr či zástěru nemám uslintanou. Ani se mi nezdá, že bych některé rameno nosil níže. Ptám se slečny, co vedle prodává, ale ani ta na mně nic nevidí. Tak se uklidňuju, že „Mrtvicí to asi nebude!“ a počkám na doma. Tam, po těch dvanácti hodinách, kdy je člověk řádně znaven, by se přeci každá asymetrie měla projevit ještě zřetelněji. Civím na sebe do zrcadla, ale nic! Žádná výduť, žádná vyboulenina, jsem docela symetrický. Pravda, stoprocentně ne, vepředu, nad opaskem, tam se o symetrii moc mluvit nedá, ale neřekl bych, že to je ta příčina, proč se mi zástěra pořád kroutí doprava. Zkouším nohy, koukám na boty, jak je mám ošlapaný, ale podpatky jsou sešlapaný nepatrně a celkem pravidelně na obou botách. Opravdu si už nevím rady. Napadá mne, jestli to není tím, že jsem v jedné kapse měl peněženku, takovou šrajtofli na tržby, dost těžkou. Takže její váha třeba mohla zapřičiňovat tu asymetrii a tím pádem to pozvolné kroucení. Ale doma si už neuvědomuju, v jaké kapse, lévé či pravé, jsem toho dne tu peněženku měl. Zítra si na to musím dát pozor, a buďto kapsu nezatěžovat, nebo obě zatížit stejně, abych vynuloval i tuto možnost. No jo, ale dvě šrajtofle nemám, ona je dost drahá. Tak snad by také šlo, to v pravidelných, třeba půlhodinových intervalech, střídat, levá pravá.

Druhý den, hned od rána si to hlídám. Raději nemám v kapsách zástěry nic. Vzal jsem si i jiné boty na přezutí, jistota je jistota. „No a co byste řekli?“ Uteče hodina, nic. Lebedím si „Tak to byla ta šrajtofle!“ Hodina a půl – nic, dvě ...a zástěra se zase kroutí, a zase doprava! Už si s tím fakt nevím rady. Přemýšlím dále...“Že by to bylo tím, jak sedím na židli, jedním směrem, jak se na ní vrtím a otáčím, takže pozvolně posouvám tu zástěru?“ Změnil jsem nejen posed na židli, ale i její umístění a nakonec i židli samotnou. Tentokrát neutekla ani hodina, a zástěra mě už zase šponuje, už se zase kroutí, a dorava.

Je taková denní doba, kdy začasté přichází návštěva z podniku. Nechci ani tomu říkat dozor, ale tak ňák se přichází přesvědčit, jak to jde, jak jde obchod a tak. A taky, myslím si, jestli mám na sobě zástěru. Image firmy je image firmy! A to by nebylo dobré, ji na sobě nemít, protože ve vzájemném ujednání, v jednom z bodů, to přímo stojí jako povinnost, nosit při prodeji a jiné prezentaci firmy podnikovou zástěru. Tak si ji zase beru. Toho dne ale nikdo nepřišel, a já se tak v ní šponoval až do konce pracovní doby úplně zbytečně.

Při cestě domu pořád přemítám, kde může být ten zakopanej pes, že zástěra se stáčí, a pořád jen doprava. Už si fakt nevím rady, už se chytám každého stébla. Přicházím na toto: na košili, kterou zrovna nosím, na rukávech jsou dva knoflíčky, na volné či více utažené zapnutí. Já to nosím na volno, ale!!! ...a tady je zřejmě ten problém, „Ha!!!“ - už to mám. Na jednom rukávu chybí knoflíček, a je to zrovna ten na volno. Čili ten rukáv nosím utažený. To musí bejt ono, jasně, vždyť je to ten rukáv pravej.

Následujícího dne si beru novou košili, co má na manžetách rukávů knoflíčky nastejno. Také jsem se večer koupal a při té příležitosti se ještě jednou, tentokrát manželkou nechal zkontrolovat, zda jsem symetrickej. Avšak až na drobnou a nepodstatnou typicky pánskou asymetrii, na mně moje doktorka opravdu nic neshledala. Cestou se už těším, že budu toho dne bez problémů, „Počkej, ty zástěro jedna mizerná, já ti dám, tentokrát jsem na tebe vyzrál!“ - jsem si jist, že jsem odstranil všechny možnosti a příčiny toho jevu.

Utekla cca hodina dvacet, malounko se začínám ošívat. Ano, je to tady, zástěra zase šponuje. Jsem zoufalej, skoro bych brečel, jsem na ten .problém krátkej. Třesoucí se rukou beru mobil a obvolávám kamarády, doktora a krejčího, a sjednávám si s nimi hned na zítřek brzkou ranní schůzku.

A jak to dopadlo? Dobře, je po problému. Né, kdepak kamarád doktor, prohlížel mě sice ze všech stran, ale nic. Mistr pánský krejčí, ten pomohl. Prohlédl zástěru, pak letmo kouknul i na mne a … inu, až se hambím to tu uvést... „Zkuste druhou nohavičku!“ - poradil, a když viděl, jak se tvářím, ještě dodal „To si zvyknete!“