neděle 5. listopadu 2017

HOVORY, ovšem... hosté: Olga Fikrlová a Michal Matzenauer

Listopadový večer určitě bude stát za to
29.11.17' v 18 hod./ Kavárna a galerie FR / Jablonec n.N.-Rýnovice

Představím „Holku“ ze Slanýho a „Kluka“, co strávil mládí na Vsetíně. Obou bych se chtěl na něco optat, a tak jsem rád, že přijali mé pozvání a věřím, že při našich „Hovorech, ovšem...“, kde lze vždy hovořit „o všem“, na to zbyde dost času.
  • Tý „holky“ bych se chtěl optat, zda se dodnes ve slánských restauracích na jídelním lístku nabízí jídlo zvané „čurbes“?
    • ...a zda už ve Slaném spadl hotel Grand.
  • Toho „kluka“ zase na to ...to že táta pracoval u Thonetů, zda doma sedává na oné slavné „Thonetce - židli vz.14“, jež vyvzorována byla, ještě u Thonetů ve Vídni, již v r.1859 a proslula pod zadnicemi celého světa, indiánskými a černošskými náčelníky, ověšenými „Jabloneckou bižuterií“, počínaje a vybranou smetánkou londýnských buzines center a pánských klubů konče.
    • ...a taky, jestli ještě pořád na Valachách jsou sušárny trnek, a je-li těch trnek ještě dostatek?... to, že tam se, co barák, pálívávalo, byvše trnek, lemujících "medové loučky" bývávalo v minulosti na Valachách "přehršle".
Tak ale, abych přišel k věci. Je mi ctí a mám radost z toho, že u nás v „Domečku“ budu moci přivítat manželskou dvojici, paní Olgu Fikrlovou-Matzenauerovou a pana Michala Matzenauera. Těším se z toho o to víc, že tento náš listopadový večer je součástí 19.ročníku celorepublikového festivalu „Den poezie“, jenž hold a poctu vzdává básníku z největších, Karlu Hynku Máchovi.

Krátké představení dle vlastních slov paní Olgy:

Olga Fikrlová 
Básnířka, prozaička.
Pocházím ze Slaného, dlouhou dobu jsem žila v Kladně. kde jsem se podílela významně na kulturním životě. (stále trvá). 
Nyní žiji s manželem Michalem Matzenauerem v Praze. 
Aktivity: Divadlo poezie v Kladně, literární a hudební pásma, přednes poezie svojí i klasických autorů. 
Sbírky básní : Květy s vůní cyankáli, Ucho na nebi, Klíč k podzemní zahradě a Zdi a ploty( poslední, letos vyšla)
próza Na Kladensku se krásně lhalo. 
Mívám autorská čtení v literárních klubech v Praze, v Teplicích, Kladně a tam, kam mě pozvou. 
Dodávám: Je kustodkou a lektorkou v Muzeu hl. města Prahy


Michal Matzenauer
Basník, malíř, ilustrátor. Narodil se v Praze, mládí prožil ve Vsetíně. Za minulého režimu směl publikovat pouze v samizdatu. 
Básnické sbírky již svobodně vydané : Postavy na zpracování, Soukromý labyrint, Po kameni cesta, Životopisy a jiné básně, Ostrovy v hlavě. 
Zúčastnil se autorských čtení v klubech v Praze 
Měl řadu výstav doma i v zahraničí. Účast na skupinových výstavách, poslední významná se konala v galerii v kostele v Mostě

Těšíme se všichni na setkání.
                                           Milan Brož

Ukázka tvorby:

Olga Fikrlová

Věčná inspirace

Za třicet stříbrných
prodáváme svoje Golgoty
a věšíme na ploty
své zbloudilé duše
Za třicet stříbrných
pějeme Jidášovi arie
že zas tak špatně nežije

Za třicet stříbrných
prodáme i dětský smích
A zmrznem sami v závějích
V naději
že nás ohne pekelné
zahřejí...


  
   Advend


     Ticho adventu a rozjímání
     Co to je?
     Vánoce se blíží
     Tak hurá do boje!
     Manželovi šálu
     Babičce bačkory
     Dětem tablety
     Ať nezlobí
    A třeba teplé ponožky
    Tátovi

     A městem bloudí dáma
     celá uplakaná
     Nemá komu a nemá kam
     Dobře to znám
     Ty bolesti Štědrého večera
     Samota
     Kdy se nikam nevolá
     Dětské postýlky ve sklepení
     Ani manžel už tu není

     Ten sedí někde pod stromečkem
     s jinou dámou
     A určitě ne uplakanou
     Tiše běží vteřiny
     Ona se dívá a střeží
     hodiny na věži
     už aby byla půlnoc!
     To pak jde na půlnoční
     V Boha už nevěří
     Ale tam jsou aspoň lidi


Nenávraty

Smutné jsou někdy Nenávraty
závratných vteřin
které odkapávají
do řeky Léthé
jak medové kapky
z brady dítěte

Žádný polibek
se nedá vrátit
žádné milování
domilovat
Žádnou vteřinu beze mě
nevezmeš zpátky
Život je krátky... 


Michal Matzenauer

Ostrovy v hlavě

Něco jako sen
Ta osoba držela mléko
ale to mléko bylo v lahvi
takže to bylo dřív
A když mluvila
bylo to tak intenzivní
jako by se zároveň ptala
jenže nebylo jasné
ani o čem mluvila
ani na co se ptala
Byla to naše situace
ve které jsme se narodili
a která nás celý život
na rozdíl od naděje neopustila
Fotografování
Naučil jsem se fotit
a koupil jsem si fotoaparát
Jednoho dne jsem se vydal do hor
ale nikdo tam na mě nečekal
Stejně mi ale zbylo pár fotografií
Mnoho lidí chodí sem tam
jen já zůstávám tady
Jak ale může být člověk užitečný
když všude jen šlape po havěti
a ta havěť za nic nemůže
Třeba jednou odejdu
kvůli nějaké ženě
se kterou si vyměním fotky
Možná mě něco naučí
K fotografování to určitě potřebovat nebudu
ale třeba se to bude na něco hodit
***
Včera byl den
na který nezapomenu
Pohladil mě vítr
Jen
My leželi jsme jak
ptáci na vejcích
ukrytí ve větvích
vyděšeně pozorovali
jak lámali nám nohy
a ukusovali lesk očí
Též obhospodařovali jsme vích
a do jejich hysterických křiků
jsme líbali křehké duše milenek
které nám připomínaly
že jsme jen...
***
Starý muž nenechá
jedinou myšlenku
v klidu
  
***
Snad takový dědeček
mi jednou povídal příběh jako pohádku
a dodnes nevím jestli tomu věřím nebo ne
A taky říkal že vyrostl mezi popelníky
Vůbec nevím
co tím myslel







úterý 3. října 2017

HOVORY, ovšem... říjnovým hostem bude ing.Karel Pupík

To bylo tak. V době, kdy jsem ještě měl sdostatek času, navštěvoval jsem, kde se co šustlo. Tak i tehdy před lety „Kostel sv.Anny“, tehdy ještě pod gescí Městského divadla pořádala zde výstavy a i akce jiné paní Irena Kaufmanová. Tenkrát se ta výstava jmenovala...tuším...“Africké umění“. Tak jsem šel.

Kostel byl plný, to se rozumí samo sebou a do dneška je to pravidlo, lidí. Ale plný byl i vystavovaných zde artefaktů, uměleckých děl, obrazů, plastik a soch, i předmětů jiných, jež pojmenovat nedokážu. Ještě pak dvakrát jsem výstavu navštívil, tak mne zaujala.

Po vernisáži, však to každý, kdo „chodí“ zná, tvoří se vždy hloučky diskutujících, kdy členové kroužků se individuálně přelévají z jednoho do druhého, a tak při pohledu ze shora struktura davu se stále proměňuje. A každý vždy chce osobně pochválit i pohovořit s „pachatelem“ toho všeho, poptat se na lecos, být s ním, alespoň na chvíli, viděn...ó, ta prestiž, no a tak.

To je pan inženýr Karel Pupík!“ - mi paní Irena představuje toho pachatele dnešního, galeristu ... a cestovatele, básníka a taky trochu sportovce, technika na výškové práce, a ...a …a … Ale to jsem ještě v té chvíli nevěděl. „Milan Brož“ - se také představuji, pochválím, a to je tak pro tuto chvíli všechno.

A najednou se začínáme potkávat, na výstavách, na chodníku za autobusákem, různě. Pár slov prohodíme, a že i spolupracovníkem či spolustudujícím na VŠST Liberec s mým dobrým kolegou z basketu byl, a jižní Čechy do toho, a běžky, a tak krůček po krůčku se přibližujeme a poznávám, že paní Irena měla pravdu, když říkala „To je zajímavej člověk, ten Pupík, fakt!“ To můžu dneska potvrdit a jsem rád, že jsme se dobrali až... až k tomuto avizovanému večeru, kdy pan Pupík byl tak laskav a k mé velké potěše přijal pozvání do mých pravidelných „HOVORŮ,ovšem...“ A nejen tak, osobně, ale i s částí své sbírky afrických obrazů převážně ze Zimbabwe a Zambie, také i z Konga, Kuby a ostrova Mauritius.


Poprosil jsem „našeho hosta“, aby se nám ve zkratce sám svými slovy malinko představil, poodhrnul tu záclonu svých životů... A níže jsou již slova jeho:

Karel Pupík žije na severu Čech teprve posledních čtyřicet let.
V roce 1976 běžel poprvé Jizerskou padesátku a v roce 1978 se poprvé setkal s malířem Vladimírem Komárkem. V Liberci vystudoval na vysoké škole strojní fakultu. Potom mohl jako telekomunikační technolog  v roce 1982 rozhoupat vlastní hmotou vrchol vysílače na Ještědu s kyvadlem legendárního ing. Patermanna. Dvě děti se mu narodily v Jablonci nad Nisou a Děčíně.

Z touhy po věčné kráse založil v roce 1998 v Českém Krumlově první galerii jménem DOXA. „Umění je kratochvíle zahálčivých lidí“, říká společně s ruským myslitelem L.N.Tolstým. Tak na jihu Čech vystavoval i díla pojizerských výtvarníků Jaroslava Klápště, Josefa Jíry a Vladimíra Komárka. Jako uznání  práce galeristy  vytvořil Boris Jirků v 2005 jeho portrét. V kresbě Petra Urbana hovoří galerista o své posedlosti skokem o tyči.

Jsem sběratel umění, emeritní galerista a trochu i básník. Takové je pořadí mých současných aktivit.“ - říká dnes ing.Karel Pupík.

Tak, a více... to ostatní až 25.října 2017 v 18,00 v Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v Jablonci n.N.-Rýnovicích.


          Všechny srdečně zveme!

                                               Milan Brož a ing.Karel Pupík

sobota 16. září 2017

HOVORY,ovšem... Gustav Leutelt

HOVORY,ovšem... Gustav Leutelt





Několik dní před zahájením výstavy, jíž se hlásíme k odkazu německého spisovatele Gustava Leutelta a kterou v roce 70.výročí jeho úmrtí otvíráme vernisáží 21.září 2017 v Domě česko-německého porozumění, dovoluji si trochu nahlédnout pod pokličku malířova kumštu a krátkou návštěvou v jeho ateliéru poodhalit nejnovější zajímavosti.




Vidět lze dvanáct artefaktů, plechových desek s jizerskohorskou tématikou, která malíř dotvoří dle svého cítění a vnímání, drobnými, avšak zásadními akcenty v různé barvě. V pozadí zelenobílé zatím nedohotovené dílo s názvem
"Polehl jsem na Viničné cestě..."

Vidíme rovněž obraz Josefův Důl, který malíř při oslavách 150.výročí narození daroval strostovi Leuteltova rodiště panu Janu Miksovi. Obraz je zajímavý dvěma věcmi.

Za prvé, malován jest podle počítačové animace, kterou pro potřebu malíře vytvořil ÚHÚL – jablonecké pracoviště, a která zobrazila území a složení lesního porostu v oblasti Jos.Dolu ještě před osídlením.


Ta druhá zajímavost jest ve vytvoření jakési alegorie, zkratky, ve které na podkladě dávného zobrazení místa malíř spojuje spisovatelovo rodiště – kostel, kde naproti v domečku se spisovatel narodil, s jeho náhrobkem, jež se nachází v daleké německé obci Seebergen – Drei Gleichen, a který odpovídá skutečnosti – viz dva snímky náhrobku.

Ostatní fotografie dokreslují atmosféru ateliéru. Snad jakoby veselý paradox lze hodnotit náhodnou „kompozici“ jakéhosi zhrození se - „Výkřiku“- nehotové to kopie obrazu E.Muncha, nad stolem s nedojezeným hroznem. Na posledním snímku jest plechový artefakt obrazu jménem "Obora".



Tak nahlédněme!...                                             Milan Brož

úterý 5. září 2017

HOVORY, ovšem ... Gustav Leutelt


Hovory, ovšem ...

21.září 2017 v 18 hod / Kavárna a Galerie FR, Jablonec n.N.-Rýnovice

... ty první již čtvrtého ročníku, věnovány budou u nás v minulosti již prakticky zapomenutému a komunistickým režimem cíleně opomíjenému německému autorovi, spisovatelovi a básníku Jizerských hor Gustavu Leuteltovi.  
Wikipedia viz:  Z D E 

K uctění jeho památky v roce 70.výročí úmrtí instalována je výstava obrazů malíře Václava Kocuma.  Součástí "Hovorů" bude vernisáž k jejímu zahájení s programem a hudbou. Níže uvádím slova, kterými bude výstava zahájena.



° Vernisáž uvedou a ukázky textů Gustava Leutelta přečtou:

      Irena Kaufmanová a Milan Brož.
° Hudební program zajistí Jablonecké Flautino - kvarteto zobcových fléten, 

      vedení Olga Fröhlichová
° Obrazy  
      Václav Kocum


Irena Kaufmanová:
Dámy a pánové, vážení hosté...

dovolte mi, abych Vás přivítala na dnešním společenském večeru tu v prostorách Kavárny a Galerie Franze Riegra v Domě česko-německého porozumění. Dnes zde dochází k zvláštnímu propojení několika věcí.

Tento měsíc začíná již 4.ročník literárních večerů Milana Brože pod názvem „HOVORY, ovšem...“. Když „o všem, tak o všem“, si „ovšem“ pan Brož řekl a rozhodl se zasvětit dnešní večer německému spisovateli a tzv.básníku Jizerských hor Gustavu Leuteltovi. Ono totiž 21.září, je dnem jeho narození, v roce 1860. Zemřel 17.února 1947, připomínáme si tedy letos 70.výročí jeho umrtí.

Není to náhoda. Smutným osudem spisovatelovým se pan Brož již několikráte v minulosti zaobíral. Přivedlo ho k tomu dlouholeté kamarádství s malířem Václavem Kocumem, a oba společně Gustavu Leuteltovy věnovali již několik – tu méně, tu více významných akcí. Dokonce k uctění jeho památky při 150.výročí narození se jim podařilo vydat knihu „Horské lesy“, kde … jak Milan Brož definuje „básník maluje slovy a malíř promlouvá obrazy“... ale o tom vám určitě nejlépe poví sám Milan Brož.


Milan Brož:

Dobrý večer!...dovolte, abych i já vás dnes zde srdečně přivítal. Zkrátím zbytečná slova na minimum.

Ze společenského „představení se“ na jedné z Václavových výstav vzniklo přátelství, trvající dodnes, proto mi dovolte hovořit o panu Kocumovi jako o Václavovi. Ale!...jak jsme ke Gustavu Leuteltovi přišli? … to bylo tak: jednoho dne jsem byl osloven, za společnost ARTEFAKTUM, panem Zdenkem Santnerem, výstavu že budou konat, zapomenutému německému spisovatelovi. Píše prý o našich Jizerkách.
„Jakou výstavu?“ - ptám se - „Spisovatelovi?!“
Né,... vlastně jó!“ - se mi dostává odpovědi.
No, rozuměli byste tomu? ...já teda né. Když pan Santner viděl můj výraz, rychle dodal „...no, obrazy bude k tomu tématu malovat Václav!“
„… Kocum!?“ - došlo mi.
Jo! … a ty že bys o něm něco řekl! … tak na jednu stránku!“
O Leuteltovi?! … já ho vůbec neznám?“
„O Kocumovi, ty …!“ - no, čím mne počastoval,to tady říct nemůžu. „... a bude to pro něj překvapení“ - ještě dodal.

Výstava se konala v kostele Dr.Farského a dopadla dobře. Tuším … dvanáct obrazů z jizerskohorskou tématikou, ukázky textů z Leuteltovi Knihy o lese, přeložené paní Petráskovou, tam tehdy četl liberecký herec Václav Helšus.

A tak jsme Leutelta objevili. Jeho vnímání zdejšího prostředí, jeho popis nám tak dobře známých míst a scenérií...vždyť jsme si vlastně tím vším byli převelice blízcí! A byť nás rozdělovalo mnohé...nejen čas, nejen různá řeč, ale především ty strašné dějinné události, které se Evropou prohnaly, jsme se ke Gustavu Leuteltovy přibližovali víc a více. Tyto vnitřní pocity daly malířovi doslova splinout se spisovatelem. Oheň zahořel, ke 150.výročí jeho narození jsme uspořádali 3 výstavy, vydali onu knížku, kterou malíř přiznává svou spřízněnost se spisovatelem a Leuteltovy texty jsou doprovázeny fotografiemi obrazů Václava Kocuma... a Václav působí jako PePo – tedy Pevný Podpalovač, svou aktivitou jakoby z jiskry zažíhá oheň nového zájmu o tohoto autora, A oheň hoří, v Leuteltově rodišti při velkolepých oslavách již zmíněného 150.výročí narození pod něj přikládá sám starosta Josefova Dolu Honza Miksa, ... a přidávají se akce i publikace další. 

My jsme jeden výtisk naší knížky věnovali i Leutelt-Stube v Neugablonz, kde … jak nás paní Stumpe ujistila, je umístěna na předním viditelném místě. Bohužel při mé letošní návštěvě NG se mi návštěvu Leutelt-Stube realizovat nepodařilo...zrovna měli zavřeno, tak snad příště. Navštřívil jsem však tamní Museum Jizerských hor, kde Leuteltovi je věnována jedna z tématických expozic.


Irena Kaufmanová:

Dnešní naše setkání, jak sami uvidíte, není jen prostou vernisáží, ale i komponovaným večerem slova a hudby. Ukázky z textů vám budu číst já společně s Milanem Brožem. A za hudební část programu jsme velmi rádi, že pozvání k dnešnímu večeru přijala i šéfdirigentka a umělecká vedoucí smíšeného pěveckého sboru JANÁČEK, paní Olga Fröhlichová a její Jablonecké flautino – kvarteto zobcových fléten. Na závěr pak, snad...malé překvapení, dá se říci, jsme pro vás připravili.

Ještě několik slov k protagonistům dnešního večera nám dovolte. Od dob minulých výstav věnovaných Gusatvu Leuteltovi, myšleno tím obě dvě výstavy v kostele dr.Farského, či tu v Karmelitánském knihkupectví v Liberci, nebo tu hlavní, jež byla součástí Josefodolských oslav 150.výročí spisovatelova narození, Václav Kocum ušel na té své umělecké cestě ohromný kus.

Dle mnohých se rozloučil se svým přízviskem „Malíře Jizerských hor“ a vydal se cestou tvorby abstraktní. Toto tvrzení není však tak jednoznačné, a pro většinu jistě bude objevné, když řeknu, že i jeho současná abstraktní díla akcentována jsou rovněž - jak tvorbou G.Leutelta tak samotnými Jiz.horami, kam se uchyluje při různých osobních trablech, problémech, potížích. Hledaje a nalézaje zde pokoj, klid, ztišení či snad i rozhřešení. A je příznačné, že každý výtvarník touží zpodobnit své pocity, touhy a přání, ve svých dílech. A je logické, že tyto své stavy a pocity klidu, pokoje a vyváženosti, které zde nalézá, ztěží vyjádřit jdou nějakými gestickými expresivními tahy. Malíř vlastně svými současnými obrazy stvrzuje to, co ve své době si uvědomuje a zachycuje i spisovatel.

Tato dnešní výstava k uctění památky Gustava Leutelta je důkazem toho, že svou silou má jeho dílo stálé sdělení i pro současného člověka. Stejně tak, domníváme se, je dnešní výstava důkazem platnosti onoho motta: Básník maluje slovy a malíř promlouvá obrazy.

Všechny vás srdečně zveme.



čtvrtek 22. června 2017

HOVORY...Janek Gant

Červnové, a tím i poslední letošní „Hovory, ovšem...“ se včera staly minulostí. Potěšitelně početné publikum přivítalo jako hosta večera jabloneckého básníka Janka Ganta. A že publiku měl co říci, dokazuje to, že večer končil až k jedenadvacáté hodině.


Janek Gant
Další foto: http://rbo.rajce.idnes.cz/HOVORY..._Janek_Gant/
Janek nejen představil svou sbírku básní „Až vyhasne svět“, ale velmi podrobně nás seznámil i s jejím vznikem, problémy před vydáním, příběhem vzniku ilustrací nebo vlastním výběrem básní. Při vyprávění a autorském čtení nám ty tři hodiny utekly jako z vody, zvláště když vše doplňováno bylo hudbou Františka Lamače.

Mně nezbývá, nežli poděkovat - všem přátelům poezie a našich večerů, kteří náš pořad navštívili, hostům Janku Gantovi a Františku Lamačovi, a v neposlední řadě též paní Petře Laurin, kde v „jejím“ Domě porozumění v Kavárně FR jsem pro „Hovory“ před třemi lety našel azyl a potřebné zázemí.

Jako vzpomínku na večer ještě připojuji několik fotek a odkaz na „album“ toho večera.




Milan Brož


sobota 10. června 2017

Hovory, ovšem … červnové

Hovory, ovšem …
...ty červnové, proběhnou v rýnovickém „Domečku“ 21.6.2017 opět od 18 hodin.
Jankovy... dalo by se také říci... „Jankovy hovory“, neb pozvání přijal a navštívení přislíbil jablonecký básník Janek Gant, takže to budou hovory jeho. Je až k neuvěření, že tímto večerem končí už třetí ročník mých pořadů, a je mi nesmírně milo, že je to právě Janek, který svým večerem uzavírá ten letošní .

Dovoluji si takto až familiérně hovořit o hostovi našeho večera proto, že jsme měli už možnost se seznámit a jsme si Jankem a Milanem a … no posuďte sami, jestli se nejedná o opravdu sympatického člověka. Naší první schůzku jsme měli v restauraci U papouška. Neměl jsem tehdy zrovna času nazbyt, ale po hlase – již jsme spolu telefonovali – jsem si byl jist, že je to člověk dochvilný. Ale ejhle!... deset minut „po“, a On nikde, tož se chápu mobilu a: „Jo jo, už tam budu, pane Brož, já vyšel včas, ale došel jsem až …“ - a tak dál. Prostě pan … aha, autorské jméno je pseudonym a ...cituji: Ten, kdo prozradí pravé jméno autora, dopouští se porušení § 7 autorského zákona, takže to vyzradit nesmím a je na něm, zdali nám to během večera vyjeví. Prostě pan Janek k Papouškovi netrefil, „zakufroval“ – a to mi bylo sympatické „po prvé“. On totiž není odsud, rodákem jest z Turnova – a to jsou sympatie již „po druhé“. A sympatie „po třetí“? - no že se usadil tady u nás, pro to prostředí, lesy, hory...

Je-li to opravdu tak, zejména v tom bodu třetím, a není-li v tom třeba i nějaká ta ženská, to budete určitě mít během večera příležitost se osobně optat.

Malinko teď musím odbočit. Když jsem se v minulých dnech autobusem s klimatizací vracel od jižního moře, už mi hlavou běhalo myšlení na tyto Hovory, a že je třeba udělat pozvánku, něco napsat na blog, připravit se a tak. Odpočatý, vyplavaný a pln odhodlání, jenže zase všechno bylo jinak: „To máš z tý klimatizace!“ - píše mi recept na antibiotika, mi sdělil lékař mnou u příležitosti těžkého zánětu průdušek osobně navštívený. V posteli, naprosto neschopný, s bolavou bránicí ze záchvatů kašle, jsem přijal Jankovo pozdravení a „vysvobození“. A to už je sympatie „po čtvrté“ - já totiž nemusím dělat pozvánku. Jak kdyby to ten človíček věděl, jak mně je, udělal pozvánku. Za mne. „Tak, Janku, díky!“

Ona existuje ještě sympatie "po páté". Nevěříte? Tak si zalistujte v Jankově sbírce básní! Přijdu se pak zeptat.

Nebudu to dále rozepisovat. Myslím, že povídání s Jankem Gantem, autorem sbírky básní Až vyhasne svět , která dělena je na tři části, bude opravdu zajímavé, jsem přesvědčen, že nám bude odhaleno leccos z jeho života, myšlenek, filosofie, vždyť i ve sbírce publikovanou poezií nám autor svou výpovědí dává proniknout do svého niterného myšlení, pocitů, vnímaní světa.

Stránky autora naleznete zde: http://janekgant.cz/

Hudbou tento večer doprovodí pan František Lamač.

Srdečně všechny zveme!

Janek Gant
                      Petra Laurin
                                   František Lamač       Milan Brož

čtvrtek 18. května 2017

VYŠEHRANÍ - zpráva

Literární festival Vysočina 

– letošní, tedy 15.ročník, se odbyl minulou sobotu 13.května. Pro mě to byla účast první, pozval mne Radek Lehkoživ a Zora Šimůnková, tedy hlavní to pachatelé a organizátoři nejen této akce, … a tak jsem souhlasil. „Ale co dál?“ ...mi běželo hlavou, Vyšehrad... to slovutné starobylé místo, místo pro mne v Praze z nejdůležitějších, srdce se mi tu tak nějak vždycky rozbuší. Tak, abych v tom nebyl sám, jsem oslovil Katušku – už byla Hostem večera v mých Hovorech, ... a Honzu – bude mým Hostem v Hovorech květnových, za týden.
Katuška   Milan   Honza

Slovo dalo slovo, něco jsme nacvičili, dal jsem tomu název "C'est la vie – myšlenkový flám", a šli do toho. „Prubou“ pro nás byla předpremiéra, kterou jsme si odbyli v kavárně Pokec v Jablonci n.N., pak ještě jednu zkoušku, spíš takové upřesnění některých maličkostí, ještě domluva, v kolik v sobotu vyrazíme a rozchod. 

Tak to bylo jasný, v sobotu v devět vyjíždíme. Podařilo se nám to skoro přesně jen … má žena něco zapomněla, tak jsme se vrátili. Honza ještě neměl spakováno a Katuška s milým ještě nebyly vzhůru. Ale přes všechny tyto překážky nám nepřejícně vhozené do cesty, jsme těsně před desátou vyrazili. Chvíli to trvalo, než si to v autě všechno pěkně sedlo, pak se všem začalo chtít spát. Včetně mě, ale já řídil, tak jsem to
 zakázal i ostatním … no jak bych k tomu přišel, k takové nespravedlnosti. Kolem letadla jsme prosvištěli stotřicítkou, ale u Boleslavi se to trochu štosovalo, tak jsme byli rádi i za těch sto deset. Jazyky se pomalu rozvazují a kolem Benátek už kujeme „pikle“, co a jak. A tak, stále ještě v „piklích“ míjíme Tři kameny (nebo jsou čtyři, teď fakt nevím) a míříme na Prosek, kde máme první záchytný strategický bod. Dál už ne autem, ale po krátké kafíčkové přestávce v naší prosecké dvojgarsoniéře přestoupíme na metro.


Skončili jsme na podiu 
Skončili jsme na podiu 
                    
Což o to, vyrazili jsme v čase dobrém. Metrem jseš z Proseku na Vyšehradě za hodinku i s rezervou, a my vyrazili ještě o půl hodiny dřív. Organizátoři stáli o to, abychom tam byli na jednu, tedy na třináctou, kdy to začíná, byť náš výstup plánován byl až někdy kolem třetí. Ale toho dne se prostě všechno nějak zpožďovalo. Prvně jsme se navzájem ztratili v prosecké Bille, tam co býval Prior. Žena s Brunem – to je náš pejsek, čekali venku. Když jsme se byli konečně nějak našli a u pokladny sešli, žena zase zpět do té dvojgarsoniéry, že se to mračí, pro deštník. Nakonec tam nešla, ale my už nabrali zpoždění jednu hodinu. Ještě že metro jelo včas a na čas.

To ještě nepršelo
Až do Ládví nic nenasvědčovalo ničemu. Náš dobrý rozmar však způsobil to, že Honza dostal „roupy“ a začal pomaloučku se svýma srandičkama. Vůz se začal zahušťovat a myslím v Kobylisích, kdy už byly všechny sedačky obsazeny, mezi jinými přistoupila i starší paní, dobře k sedmdesátce. Honza hned „vstyk“ a „Prosím, tady je místo, jsem ho pro Vás držel!“ ...a pod. Už v té chvíli dáma měla něco tušit, nicméně Honzovi na „lep“ sedla a on začal předvádět své „opičárny“. Paní byla skvělá, jejich etudou se bavili všichni a když jsem, pravě „On by Vás moh, paní, když to na něj přijde, i pokousat!“ Honzovy nasadil psí náhubek, bavil se již celý vagon. Ale paní záhy vystoupila, a už to nebylo ono. Tak jsme dorazili až k Veletržnímu paláci – já nejsem schopný pamatovat si, jak se to dnes jmenuje. Bylo hezky a na Honzu to zase přišlo, vytáhl flétnu a tak jsme, sice opravdu pomalu, ale jistě, postupovali k Vyšehradu. Ještě jsme museli na hradby, abychom pozdravili Vltavu a střechy té staré „podolské porodnice“, postáli u Baziliky, kde se Honza kdysi podílel na opravě jejích vitráží, a o nějakých pět minut už vstupovali do zdejšího amfiteátru, kde nás přivítal Kuky, a v tu chvíli tu byli jako doma. Bylo přesně jeden a půl hodiny po zahájení.

PT Autorstvo

Trochu jsme se rozkoukali, tábor „rozbyli“ nahoře, ve stínu jakéhosi přístřeší zde zbudovaného, zakoupili po pivu a poslouchali dvojici zpěváků z dolního pódia. Slunce pražilo, a tak nám přístřešek dělal dobře. Snad padesátka sledujících, nedokázal jsem rozeznat, kdo z ní je účastníkem a tím pádem příštím účinkujícím. Tak nějak se pozvolna trousili další a další. Program pěkně běžel, mezi jednotlivými hlavními produkcemi probíhala autorská čtení. Až najednou jsem pořadateli byl vyvolán i já. Zpocen sluníčkem jsem se zpotil ještě víc. A že to prý na mne nachystali, takový překvapení, tak ať jdu pěkně něco číst. Tak jsem šel, začal v tom vedru něco předčítat, jenže... snad asi v polovině mé recitace to přišlo, a jakoby na vás domovnice vylila kýbl vody, tak se to najednou ztrhlo a rozprášilo to všechny diváky i účinkující. Z těch se jich nakonec většina zachránila buď přímo na jevišti, nebo pod tím přístřeškem nahoře. Hezké na tom bylo to, že mezi zůstavšími nadále panovala dobrá nálada a já nemusel dál předčítat – možná právě proto.

Na kryté pódium se přestěhovaly lavice a program pokračoval. Tím vším vlastně došlo k tomu, že i čas našeho vystoupení se posunul, a věřte nevěřte, skoro přesně o tu hodinu a půl našeho zdržení se, a tak my přišli na řadu hned po půl páté. Mezi tím jsem už od Radka obdržel, i s věnováním, jeho pátou sbírku, kterou byl toho dne ještě za sluníčka tu pokřtil.
Těsně po bouřce.

Naše vystoupení se povedlo v tom smyslu, že jsme nic nevynechali. Trošku potíží měl Honza se zvukařem, a tak jsme nemohli využít úplně všeho, co připraveno. Ale to nevadilo, ani to ne, že zase trošku pršelo. V té době již bylo všechno a všichni přestěhováni na krytém pódiu. Když jsme odjížděli z Jablonce, takové vtipy padali „… diváků, kolik že bude? ...jedenáct! ...kdepák, víc, třináct! ...zlatá střední, dvanáct!!!“ - rozsekla to manželka. Kolik jich bylo skutečně? ...nevím, ale míň asi né, a tak to dopadlo dobře. A dobře také pro mé jablonecké „Hovory, ovšem...“, neboť jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, autory prózy, básní, nebo obojího a oni vesměs přijali mé pozvání, ať jsou např. ze Žďáru n.S., Kladna, Zlína ap.. A tak se na „Hovorech“ v budoucnu máme rozhodně na co těšit.

A pak jsme se rozešli. Mám ještě jeden prožitek, ze zpáteční cesty metrem. Ale to až v nové povídce z cyklu „Setkání“. Asi se to bude jmenovat „Setkání se skleněným knoflíkem při zpáteční cestě z Vyšehraní na Prosek, kde jsem si v hospodě „U plnýho pekáče“ dal z velkého hladu pekáč grilovaných žebírek a třetinou z toho pohostil i svou Mařenku“.

Jako poděkování organizátorům dovoluji si citát slov Katušky, která mi „esemeskovala“ den po té: Děkuji za úžasné Vyšehraní. Bude to v mém srdci uloženo jako obrovský zážitek na celý život

Děkujeme všichni.

Milan Brož




středa 17. května 2017

Honzovy květnové "Hovory, ovšem..."

Hovory, ovšem...

Květnové „Hovory“ nabídnou opět velmi zajímavého hosta, člověka mnoha tváří a schopností. Však posuďte sami, pokusím se vyjmenovat, na co vzpomenu: hudebník, zpěvák, skladatel, básník, zvukař, baráčník, sklář, vitrážista, znalec ovocných destilátů… věřte, nevěřte, v jedné osobě. 

Jeho rukám vděčí okna kostelů, například v Prachaticích kostel sv. Jakuba většího, či na památném Vyšehradě bazilika Petra a Pavla, za obnovení jejich krásných vitráží. Krom údržbě činžáku a velké aktivitě v oblasti hudební, pořádání častých jam sessionů a jiných tzv. sešlostí, mu v posledních letech smysl života dává hlavně včelaření. Věnuje se mu cele, nad jeho netradičními postupy by leckterý tzv. kovaný včelař jen mávnul rukou, ale vy sami při jeho velmi poutavém povídání, jež doprovodí i promítáním, se budete moci seznámit, k jakým filozofiím, životním zkušennostem a poznatkům, právě díky včelám, dospěl. Povídání, jež doplní vlastní hudební tvorbou, zpestří ještě ochutnávkou archivní medoviny. A jak ho znám, rozhodně nezůstane jen u toho, ale něco lahví té bohabojné tekutiny bude mít i v nabídce ke koupi.
       
 Nežli vyjevím jeho jméno, ještě prozradím to, že dotyčný host s námi, tedy se mnou a Katuškou, nastudoval naše literárně hudební vystoupení C'est la vie – myšlenkový flám, se kterým jsme se v rámci tzv. Vyšehraní při příležitosti festivalu Literární Vysočina představili minulou sobotu právě na Vyšehradě, v amfiteátru hned vedle již výše zmíněné vyšehradské baziliky. 
Tak už to nebudu dále tajit, jako host se ve středu 24.května v našem „Domečku“, alias Kavárně FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích, představí pan 
Honza Fišar

a … ale to je vlastně tajné, takže … a jeho překvapení!

mb

neděle 30. dubna 2017

L O Ž N I C O V K Y

Hovory, ovšem... // Ložnicovky // Kavárna FR v Rýnovicích // 26.duben 2017


Představte si, že jste na něco zvědavi, že tu zvědavost ve vás vyvolal váš kamarád, kamarádka. A tak v co nejbližším termínu chvátáte, abyste uzřeli, co se to v tom přítelově obýváku vlastně nachází.
A to je to, co se mi přesně přihodilo a když jsem vstoupil a byl uveden do obrazárny, už tomu nebudeme říkat obývák, tak jsem zmlknul...respektive oněměl, prostě nebyl schopen slova... mluvit nebylo třeba, mluvit totiž bylo zbytečno!!!, ...protože ty fotografie mluvit začaly samy, na mě... lidský hlas tam byl úplně nepotřebný. Tak jsem si tam sedl na štokrdli mezi ně a nechal je, ať si hovoří.

Ani nevím, jak to trvalo dlouho, to snad autorka těch děl by mohla říct, víte, ony si mne totiž předávaly...jedna fotografie, druhá, třetí..., ale ne v tom pořadí, jak byly umístěné, ale hned tu zleva, tu zprava, tu zezadu, zprostředka. A člověk tam mezi tou krásou sedí, hledí, otáčí se a naslouchá. Hrály si se mnou. A najednou slyším: „Už mají i název … Štědrost Cudnost Střídmost Trpělivost Víra Spravedlnost Upřímnost Naděje Láska Statečnost Moudrost. … ano, počítáte správně, deset! Poslední dvě, protože ctností je dvanáct, chybí, neinstalovali jsme je záměrně, ony tu přítomny jsou … a jaksi … automaticky. Jmenují se totiž Píle a Pohostinnost.

Má mysl se té nové informace okamžitě chápe a znovu evokuje moji fantazii a obrazotvornost, která mi okamžitě s publikovanými makrofotografiem vytváří DALŠÍ úžasná obrazová synonyma.

Je jasné, je to Vlaďka... Vladimíra Dvořáková. Poznávám její jemnost, její náhled, její vidění! Když se ale konečně usadí mé pocity, vidím, že Vladimíra je zase nepopiratelně nejméně o dva kroky dál, další mosty řeky života své tvorby překonává, a ta je tím o další dvě hladiny povýšena. Její známá vnímavost není jenom v tom, co fotí, v těch nalezených liniích a tvarech, ale i jak to fotí, v odstínech barev jemných, jemnějších nejjemnějších až velenejjemnějších, ale také v zachycení her světel a stínů, o kterém platí to samé, v jejich symbióze vytváření kreseb, v nalezení různé intenzity světla v těch nejjemnějších jednotlivostech. A právě vidění toho všeho, doplněno vpravdě řemeslným zvládnutím této fotografické techniky, autorčinou povahou a jejím vnímáním světa, a nejen toho rostlinného, jí dovoluje v takové hloubce a šíři pronikat do tohoto tajemného a prostému oku v takových detailech nezpatřitelného prostředí, jež však nám, takto mistrným způsobem přiblíženo, vpravdě může připadat až známé a našemu lidskému světu podobné.

A toto vše, jakoby s prostou lehkostí, je soustředěno do těchto fotografií. Přeji vám, abyste také v těch dílech dokázaly nalézat a nalézt … co??? ...ale na TO si právě musí odpovědět už každý sám.

Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi představit autorku té krásy, paní Vlaďku Dvořákovou.


Fotografie z celé události pak lze shlédnout na stránkách:
http://www.vladimiradvorakova.cz/fotoalbum/vystavy/vystava-v-dome-cesko-nemeckeho-porozumeni-v-jabloneckych-rynovicich--kveten---cervenec-2017/

mb

neděle 16. dubna 2017

HOVORY, ovšem... ty dubnové

Tak se nám to ale opravdu pěkně sešlo, na ty dubnové „Hovory“. Uvítáme… ale nepředbíhejme, pěkně popořádku, čeká nás nejedno překvapení.

Hlavním hostem večera bude dáma, která nepopiratelně patří k hlavním kulturním protagonistů našeho města, ale nejen... svým významem a aktivitami jeho hranice dalekosáhle přesahuje. Považte sami, dubnové „Hovory“ navštíví zakladatelka a vedoucí „Jablonecké píšťalky“ - souboru zobcových fléten, který vznikl téměř před třiceti lety.
Původně šlo o školu hry na zobcové flétny pro děti a jejich rodiče, který převzala od legendárního profesora Václava Žilky a ve kterém šlo především o rodinné amatérské muzicírování. Projektem prošlo spousty rodin, učily se děti společně s rodiči, někdy dokonce i prarodiči. Z absolventů později vznikl soubor, který v dobách svého vrcholu čítal na padesát členů různých věkových kategorií. Sbor koncertoval na mnoha místech naší republiky, ale i v zahraničí - Velké Británii, Francii, Německu, Maďarsku a natočil dvě profilová CD. Dnes soubor tvoří dvacet členů - dětí, studentů středních a vysokých škol a dospělých různých profesí.

Nerozepisuji se o sboru jen tak náhodou. O hudební stránku našeho dubnového podvečera se postará svým vystoupením kvarteto „Jablonecké flautino“, které je tvořeno právě čtyřmi členkami tohoto uskupení. Zazní úpravy skladeb z různých období od renezance po současnost.


Kulturní život našeho dubnového hosta je však daleko širší a není naplněn toliko vedením „Jabloneckých píšťalek“. Jistě většině Jablonečáků je známa kulturní chlouba našeho města - Smíšený pěvecký sbor Janáček.
----------------------------------Z webových stránek SPS Janáček---------------------------------Sbor nás reprezentoval také v zahraničí, a to v řadě evropských zemí, ale i v zámoří. Také tam se dočkal úspěchů a získal cenné trofeje. Vystupoval rovněž s prestižními hudebními tělesy - Filharmonií Hradec Králové či Dolnoslezskou filharmonií Jelení Hora. Mezi pocty můžeme řadit i účast sboru na Pražském jaru v roce 1986. Výčet činnosti SPS Janáček by nebyl úplný, kdybychom zapomněli uvést diskografii souboru, která čítá tři gramofonové desky, audiokazety a CD i nahrávky v Českém rozhlasu. 

Mezinárodní aktivity Janáčka jsou bohaté. V zahraničí koncertuje od roku 1964, projel 20 zemí Evropy a dvakrát vystupoval v USA. Udržuje četné kontakty s evropskými sbory. Kronika sboru má zaznamenáno na 400 vystoupení v 80 místech ČR, Evropy a USA. Posledním úspěšným zájezdem bylo turné po Finsku v roce 2012. 

Janáček má bohatý repertoár, který obsahuje skladby různých uměleckých směrů od renesance po současné autory, od duchovní hudby po velké operní sbory a úpravy českých i zahraničních lidových písní. 

V roce 2005 se stala uměleckou vedoucí Olga Fröhlichová. Pod jejím vedením nastudoval sbor velká hudební díla, např. Korunovační mši W.A. Mozarta, oratorium J. Haydna Il Ritorno di Tobia, Mši D-dur Antonína Dvořáka a program 9 velkých operních sborů Janáček Opera Gala. Sbor zahájil spolupráci se sborem a orchestrem katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, obnovil spolupráci s Dolnoslezskou filharmonií v Jelení Hoře a také již dvakrát vystoupil v pražské Loretě.


Vážení přátelé, je mi velkou ctí, že na dubnových „HOVORECH, ovšem...“ budu moci přivítat profesorku češtiny a hudební výchovy na Gymnaziu U Balvanu, zakladatelku a vedoucí sboru „Jablonecká píšťalka“ a uměleckou vedoucí „SPS Janáček“ - paní Olgu Fröhlichovou.


x x x


Tak se nám to ale opravdu pěkně sešlo“ - píšu úvodem. A po právu. Kultivován na tomto podvečeru nebude toliko náš sluch, ale i zrak. Je to několik dnů, co to rozhodnutí padlo: „Já ty fotografie představím na těch tvých „Hovorech“! Nebudu dělat samostatnou vernisáž... co ty na to?“ To se mě ptala Vlaďka... Dvořáková, pochopitelně, jinak to mistryně makrofotografií, však víte.

Do teď v Kavárně FR visí její „broučci a berušky“ v jejích převelejemných makrofotografiích. Všeho však do času, tak i této instalace, a od 26.dubna zde bude ke shlédnutí nový soubor, protože má odpověď na Vladčin dotaz byla: „To víš, že né... teda jó, nebude mi to vadit a budu rád... to se bude hodit!“ Tu odpověď jsem si mohl dovolit, protože jsem ta díla pár dnů před tím spatřil „in natůra“, jak se říká, a věděl tudíž, do čeho jdu. Fantazie mi hned běžela hlavou a já si byl jist, že spojení flétniček s těmi jemnými fotografickými obrazy se navzájem doplní a umocní. Však považte, jen ty názvy, inspirací jim jsou samy „ctnosti“: Štědrost Trpělivost Víra Cudnost ...deset, tuším, jich je.

Ještě prozradím... měl jsme tu krásnou možnost, jako první. Ano, byly to mé oči, které ten soubor – cyklus nazvaný „Ložnicovky“ spatřily, kromě autorky, jako první. A ještě prozradím, co to se mnou udělalo … na několik minut jsem přestal dýchat a doslova oněměl, pro tu jemnost, šíři i hloubku, škálu odstínů jednotlivých barev a...a...a! Však uvidíte sami, a já se těším, co tomu řeknete. 

A tak závěrem „Vlaďko, děkuju, že se to tak spojilo!“