KATE DELA TOMMYCAT

„Kdo to je? Znáte?“

„No jak by né?!“ - řeknou mnozí, v hlase spíše víc těch vykřičníků
„To číslo...!?“ - vykřiknou, s otazníkem v tónu, jiní
„Kdo to je?“ - neví poctivě další

Když se mi tuhle z mobilu ozvalo „Tady Kačenka, pane B...“, tak jsem přesně věděl a cítil, že to je holka, jako každá jiná. Mladá holka … ve svém věku ještě „holčička-Kačenka“ si dovoluju s odstupem mého věku a bez urážky o téhle zajímavé slečně říci, ale!!!

Již v loňském roce jsme „Katušku“, jak jsem si ji pojmenoval, mohli v „Hovorech...“ přivítat. Všechny nás překvapila a zaujala nejen svou poctivostí projevu, ale... a tu je to ale z předcházejícího odstavce... ale i zejména hloubkou svých zamyšlení a odhalování témat a pravd, ke kterým leckdo nedochází ani v letech starších, nebo nedojde vůbec.

Bohatý vnitřní život plný imaginace, fantazie a obrazotvornosti, věčné zkoumání, hledání a pochybování o všem, o světě, o sobě, stálé nalézání nového a hlubšího, zkoumání vztahu Já a My... to toho je na jeden mladý život až až, ale ne toliko, ještě zvláštní a mistrné definování toho všeho, toho nalezeného, objeveného, toho porozuměného nebo naopak neporozuměného, ta překvapivě přesná definice pocitů a nálad ve svých písních a básních, to Katušku posouvá opravdu trošičku jinam. Proto mě vůbec neudivuje, že Katuška již teď pochopila to, že žena je - slovy klasika – „všechno mezi prostitutkou a Marií pannou“. Na důkaz toho, a s jejím povolením, pár jejích myšlenek a veršů:

• Všechny tady do jediné hrajeme svou roli, roli matky, prostitutky, milenky či zrůdy.
• Nepokládejme se z toho jak působíme, už pro to, kdo doopravdy jsme.
• Jedna dneska dokraluje,
  druhá zase zazáří,
  jsme to všechno, všechny ženy,
  oblé křivky bez tváří.
• Veškerý náhled a názor ostatních na jedince, plyne jen a jen z jejich vlastní vnější projekce. Mnohdy bývá tak daleko od pravdy, že je neslučitelný s tím, kdo doopravdy jsme.
• Pýcha je předzvěstí pádu. Předsudky zabíjí poznání a člověk se záhy diví oč přichází. Vše co seješ, později sklízíš. Ego může být postaveno na kráse, umění, talentu či vzdělání, ale není-li zachyceno láskou k druhým, podněcuje jen nenávist a klam. Nemiluješ-li ostatní, nedovedeš milovat sebe sama tak jak zasluhuješ. Kde není světlo, přichází lež, kde je jen sebeláska, přichází nenávist. Vědomí moci, svazuje ducha. Nadutost ega, pálí mosty, ale odpuštění je všude když člověk žádá. Když zlo zmizelo, není třeba sebenenávisti. Když zmizela potřeba řídit a manipulovat, není třeba být řízen a manipulován. Vědomí je mocnější než ego, vrací člověka do reality prostého bytí.

Nelze se proto divit, že s Katuškou se lze setkat v různé její, vzletně řečeno - poloze, obyčejně česky – náladě. Zeptejme se, třeba její maminky, nebo její profesorky, kamaráda, kamarádky, milého či mistrové! Před vámi se objeví, jak bych to řekl ...řada různých žen, co odpovídající, to jiná slečna. A tak můžeme být jen zvědavi, v jaké poloze se nám ve středu představí. Vše je možné, mezi Kateřinou Kotkovou a Kate dela Tommicat je opravdu takřka vše.možné

Uvidíme, přijďte pobejt!

                                                       Milan Brož a Galerie FR

HOVORY, ovšem...

Herci a herečky... jak řada pimprlat,

samostatně nebo v procesích,

pěkně...tak jak to mám rád...

často přepadne mě z toho smích,

když na otázku: “Co to?“ stačí jedna věta,

                                                                   „Inu, defiluje tu sama Komédie světa.“

Hostem večera:

Kate dela Tommycat

středa 25.ledna 2017 od 18 hod.

Kavárna galerie FR

Jablonec n.N.-Rýnovice

http://hovoryovsem.blogspot.cz

Štangle aneb koupě století

Dovolte mi malou vzpomínku z dětství, které jsem prožil v Jihlavě, nedaleko hlavního nádraží tehdy ČSD, poblíž překrásného kameného viaduktu vedoucího přes tzv.Háječek.

Nádraží, samozřejmě, nás kluky přitahovalo. Za prvé tam chodil ten pán v bílém plášti s holou hlavou a bradavicí a svým hromovým hlasem u stojících rychlíků zahalených v mlžný opar kouřících a čmoudících lokomotiv typu Papoušek nebo Albatros vyvolával to svoje „Horké párky, limonáda, pivo limonáda, horké párky!“ Za druhé pak v rohu nástupiště umistěném bufetu nám za padesát haléřů paní prodávala úlomky bombónů, protože tehdy se ještě bombony vážily a to bylo vlastně to bombonové smetí. Inu, to se ještě nic nevyhazovalo. Za třetí, součástí nádraží byla i restaurace nebo-li hospoda. Už tenkrát dělená na kuřáckou a nekuřáckou část, respektivě restauraci a výčep. A právě v něm, v tom prostředí zahuleném, že na protější zeď nevidět, se soustřeďovala společnost opravdu „vybraná“... jistě si dovedete představit. Tam my kluci občas vklouzli pro limonádu, vlastně Zonku, třebíčskou Zonku jsme tam kupovali.

Opilci zde se soustřeďující měli obvykle, ostatně jako i jinde opilci jiní, hluboko do kapsy a žízeň nekonečnou. Byly to doby, kdy pivo stálo snad korunu dvacet, tuším. Zonka padesátník, to vím. A tak jsme tam jednoho dne před tou drážní hospodou, u vchodu zvenčí, natrefili opilce, který již kapsu měl zcela práznou ale žízeň takovou, že se o ní opřít mohl. A kolo měl, to, na rozdíl od něho, opřené o zeď budovy. Takové černé těžké pánské s balony … to byl takový terminus technikus pro silné pneumatiky, i ráfky kol byly širší, než u kol obvyklých. A nad zadním kolem nosič. Toho dne jsme si Zonky nedopřáli, neboť jsme uzavřeli významný obchod, obchod jenž jsme uzavřeli s dotyčným opilce a ke kterému ho dotlačila ta jeho neuhasitelná žízeň. Po krátkém jednání a smlouvání jsme si o několik minut později odváděli těžké černé pánské kolo, zatímco opilec s nově nabitou pětikorunou v kapce opět vklouzl do výčepu nádražní restaurace.

Kolo bylo opravdu těžké. Vedli jsme ho čtyři, na každé straně řidítek dva, ti krajní s rukou nataženou se řidítek aspoň dotýkali, ve vedení kola jsme se střídali, tak jsme se Všichni do kola v tu ránu zamilovali, a protože „peníze“ na Zonku jsme za ně už utratili, rozhodnutí „Co dál?“ respektive „Kam dál?“ nebylo nijak složité. „Do Háječku, pod ten viadukt k potoku!“, tam uhasíme žízeň, kterou jsme v tom horkém odpoledni nemohli dík našemu „kupu“ zahnat.

A na malér bylo zaděláno. Cesta, takový chodníček, co vede do Hájíčka, počíná hned od nádraží poměrně prudce klesat. Vlevo stráň nahoru, vpravo dolu, kopřivy a houští, případnému pádu chodcově má bránit jakési zábradlíčko. Čtyři vyžlata, kluci kolem osmi devíti let, všemožně brání těžkému kolu, aby se rozjelo. Přední brzda, jen taková ta páková, je k ničemu. Pohyb celé té bizardní skupiny se pomalu začíná zrychlovat, a je tu první odpadlík. Tím se brzdný efek zmenšuje, kolo nabírá na rychlosti, zcela se osvobozuje z ujařmujících rukou a už se samo řítí cestičkou dolu, příčná odtoková struha a hop, kolo vezme „vyrblika“ doprava, ladně překonává zábradlí a jízda se mění ve volný pád do houštinami zaroslé stráně. Celý ten apokalyptický děj sledují čtyři páry nešťastných očí a stejný počet odřených kolen a loktů volně roztroušených nad místem děje.

x x x

Doma to toho večera schytali všichni, od maminek pro ta potrhaná trika a trenky, pro ty odřeniny, ale hlavně pro tu starost, co je s nimi. Od tátů pak pro to, že nervózní maminky jim nedali klidu a museli jít kluky hledat. Nějaký čas měli „zaracha“, také drobné na Zonku nedostávali, museli doma pomáhat víc než obvykle a tak, však to znáte. Ale všechno se to lehce dalo vydržet, vždyť „měli tajemství“, v Háječku pod přístřeškem boudy starého Slámy schované kolo za pětikorunu.

Co se toho s tím kolem pak nablbli, úplní cirkusáci se z nich stali. Vydrželo jim to několik let. Jízda „pod štanglí“ byla nakonec to nejmenší. Uměli se, při různých příležitostech, opravdu pěkně poředvádět. A to bylo v celé čtvrti slávy, když s nablýskaným kolem vyjeli. Jen považte: staré silné kolo s balony, jeden, ten řídící, na sedadle. Na štangli druhej, vzadu na nosiči třetí a ten čtvrtej? ... no přece na řidítkách! A to zdaleka ještě není všechno. Oni se v té jízdě na tom kole dokázali přeměňovat, tedy přesedat, měnit svoje pozice, vyměňovat si místa. Tak dlouho, až se všichni vystřídali na všech postech. Takhle projížděli celou Vyhlídkou. I maminky jim pak odpustily a tátové se smáli a byli na ně pyšní.

A to všechno je pravda, protože se to stalo na počátku šedesátých let v „ajznboňácké“ čtvrti u nádraží v ulici Na vyhlídce.