Radek Lehkoživ v únorových Hovorech...

Únorové hovory … s Radkem Lehkoživem, tak je máme za sebou.

Jaké byly? Inu... začněme od začátku. Jako řádný hostitel byl jsem mu naproti u autobusu. Však to znáte, vždycky u spoje z Prahy je několik čekajících na přišedší, a když autobus trošinku mešká, hned...a to zejména starší dámy, jsou li v tom hloučku čekajících: „A co prý se zase stalo...co je potkalo na cestě, jestli ta imaginární nehoda byla už u Boleslavi, či až u Turnova?...“ no a tak. Kdo to má poslouchat, tak jsme...ano jsme, čekali jsme na Radka dva, vzal jsem s sebou Bruna, to je chlupatý čtyřnohý rarach...tak jsme se tak procházeli po „gumáku“ - tak se u nás říká autobusovému nádraží, ale ti mladší už né, až ten autobus přijel. Meškal jen několik minut, a čtvrtá odpolední, to je první odpolední špička, to se na příjezdovce od porodnice zdrží ve frontě někdy i daleko déle. Ale abych se vrátil k „jádru pudla“, tedy k tomu, co chci říct, čili k našemu psovi, i když to pudl není. Co je, vysvětlit nedovedeme, jen že maminku má čistokrevnou paní Jack Rasselovou, po které zaručeně zdědil temperamet a psí bystrost. Tak mu říkáme „Bruno von Eisenstad“, protože je ze Železnice u Jičína.

Autobus dobržďuje, a z obou dveří se vyvalí dav. Radek je nepřehlednutelný, to víme, ale jak to psisko, když ho v životě nevidělo, jak mohlo vědět, že čekám právě na něj. Bez zaváhání si z toho davu cestujících vybralo okamžitě právě jeho, a začalo ho vítat, jako kdyby se mu právě vrátila jeho metreska. Jeho vítací ceremoniál obnáší i skoky do výšky, paničce doskočí až ke hlavě, a bez rozběhu, ...a to měl Radek se svými 206cm kliku, že jemu né. Trochu ho to zarazilo, teda Radka, psa snad ani ne, protože na mě také nedoskočí, ale to už jsme si podávali ruce a takto řádně byv uvítán Radek byl u nás v Jablonci.

- - - - -

Večer už začíná, kavárna se pěkně zaplnila, klavírista Mirek Tomšů hrábne do kláves, vše se ztišuje. Na občerstvovacím stole tentokrát nakrájená tlačenka a na kolečka jitrničky ze sousedního Řeznictví u Brožů – ne, nejsme příbuzní, papriky a tak, také pečico, bavorské louhové preclíky … už mám slíbený recept, a fakt se máčej v louhu. Nabízíme hostu večera čili Radkovi, s díky odmítá „Až po, až po, teď by se mi blbě mluvilo!“, ale Svijanskou jedenáctkou nepohrdne, ta mu šmakuje.

Kdo ví, jak to u nás „na Hovorech“ chodí, ten ví, že prvně si beru slovo sám. Mývám dúležitá sdělení z pravidelné rubriky „Zaslechnuto“ - a tak jedno přidám.

• Já jako jednoduchej člověk si pamatuju vždycky jen jednu věc. Tak například že musím ráno brzo vstávat.
• A to vstaneš? ...nebo to zapomeneš?
• Né, vstanu, to si právě pamatuju, tu jednu věc.
• Tak co...
• To je právě to, vstanu, ale když vstanu, tak už si nepamatuju, proč!

...no a tak. Do poezie se mi moc zabrousit nechce, vždyť tu dnes jako hosta máme básníka, a jakého, samotného Radka Lehkoživa. Asi tak dvacet minut mi to trvá, no s hudbou pětadvacet a o ten „zbývající“ čas, který však trval více dvou hodin, se začíná dělit Radek s klavírem. Má to pěkně připravený, do čtyř takových souborů rozdělený, to podle sbírek zatím vydaných. Také pauzu děláme vždy, na čůrání, objednávání si, také pro odpočinek od soustředění se... a tak, v tomto přípapadě je vyplněna i koupí Radkových sbírek a jeho improvizovanou autogramiádou.

- - - - -

Kolem deváte se společnost pomalu rozchází. My zainteresovaní, tj.účinkující a paní domu Petra a paní baru Jana se sesedáme k jednomu stolu. Stůl s občersvením je vymeten, však bylo „ňáké“! Ale dámy myslely na vše a už má Radek před sebou vyšetřený „obložený talíř“ s těma pochutinama. A pořád bylo o čem povídat, „Hovory“ se prakticky nezastavili, vždyť museli jsme vzácného hosta trochu seznámit s naším městem, jeho historií odsunutých obyvatel, vzniku Neugablonz, dnes samostatné čtvrti v Kaufbaurenu v Bavorsku, či Jabloneckou chatou v Alpách. Také trošku do historie řemesel a dovedností místních, no samozřejmě, všechno se to točilo kolem skla, bižuterie, kovorytectví, medailérství a kolem toho kumštu zdejšího. Kavárnu FR, neboli Franze Riegra – zachránce toho „domečku“jak mi říkáme, nebo-li „Domu česko-německého porozumění“, jsme opouštěli to už se blížila třiadvacátá. A lilo a lilo a lilo, jako by se počasí na Radka opravdu smluvilo. Chtěl jsem mu ještě ukázat noční „přehradu“, která za to i v tuto dobu stojí, a zároveň vyvenčit Bruna, který se večera také zůčastnil, ale ten déšť nám to překazil. Tak jsme povídali, vlastně „Hovory“ pokračovaly ještě u nás doma. Vysvětlil jsem mu, že u nás tady se říká, že „V Jablonci je to buď do kopce, nebo prší.“ Ale také že, když je všude inverze, jako bylo teď douhou dobu skoro všude po republice, tak u nás je „modro“ a svítí slunce. Však co lidí se sem přistěhovalo z Teplic, Chomutova, prostě z těch pánevních oblastí. Kvůli dětem, za čerstvým vzduchem. Není divu, také jsme, podle nějakého průzkumu, nejzelenější město ve státě. Když jsme se pak kolem půl druhé rozcházeli „do hajan“, na stole osiřely dvě prázdné flašky od vína.

Je ráno, za pět minut osm. Na autobusáku, kam to máme celých pět minut daleko, před „pražákem“ v hloučku čekajících, až šofér otevře, se loučíme, teda zase mi dva, Bruno a já, s Radkem Lehkoživem. V devět je na „Čerňáku“ a do desáté, kdy ho pracovní povinnosti volají na Žižkov, to tento „urostlý Hanák z Kroměříža“ dobře stihne. A oba víme, že tímto „naše hovory“ rozhodně neskončily.

Milan Brož