pondělí 19. února 2018

HOVORY, ovšem...únorové

Úvodník únorových „HOVORŮ, ovšem...“
Lukas na terase své Pizzerie Franko
Musím začít hodně vzadu. Jak to vlastně tenkrát bylo? Systémy a vlády padaly všude kolem nás. Dokonce u nás v republice vznikl jakýsi „průchoďák“ pro východní Němce. Zrálo to, zrálo, až konečně študáci odstartovali „Sametovou“. A padalo to dál, na jih, východ i jihovýchod. Až na Arabský poloostrov, ale to už jsme o kus dál. Zastavme se v zemi, jejíž západní hranici tvoří břehy, které omývány jsou mořem Jónským a severněji Jaderským. A taková země je jen jedna.


Ale vraťme se k nám domů. Vše se tenkrát vyvíjelo překotně – tady mi dovolte malou vsuvku, když kdysi pan Svitáček citoval dotaz jednoho z diváků panu Horníčkovi „Co mám dělat, kotí se mi kočka?“ ten odpověděl „Dbejte, aby se nekotila překotně!“ - jak moudrá to mistrova slova!.. povzdechneme dnes a všichni víme, že u nás se nedbalo a lecos se skutečně překotilo.

O tom též psát nechci. Hranice se otevřely a začaly nové dějiny lidské migrace. V té době jsem se i já začal stavět „na vlastní, tedy soukromé nohy“. 

Pec Pizzerie Franko
Už už to bude, určitě si říkáte „Co nás ten člověk otravuje svejma záležitostma. A jak to souvisí s únorovejma „HOVORAMA“? Už, fakt, ono všechno souvisí se vším.

Interiér Pizzerie Franko
Vymysleli jsme zásobování pro „gastro“ – kromě potravin a nábytku, vše co si dokážete v jídelně či restrauraci představit. Vytvořila se i potřebná klientela... s tím jsme se spřátelili více, s tím méně. Jednoho dne se zase objevil zákazník nový, to ale nebylo zas tak nic zvláštního. Rozhlížel se, snad pro ten ostych, že čeština není jeho mateřštinou, to trvalo chvíli, než mě oslovil. Mluvil ale dobře, a že přijde znovu a bude toho potřebovat více.

Svijanská pivnice RADNICE

Přišel, to byla zrovna ta léta, kdy ve městě vznikaly nové restaurace a pizzerie, nakoupil a pak léta nakupoval. Že si tady bude otvírat novou pizzerii. Jméno? Pizzerie Franko. A tak jsme se poznali a dík vzájemné sympatii posléze stali i přáteli. A já dnes s potěšením a díky můžu konstatovat, že pozvání do únorových „HOVORŮ, ovšem...“ přijal můj přítel, dnes už nejen v našem městě známý restauratér a jeden z nejlepších provozovatelů pizzerií a jiných gastro zařízeních, v široké veřejnosti známý jako FRANKO, občanským jménem pan Lukas Karaqi. Pozvání přijal i syn Don, s nímž se lze setkat nejen v našich únorových „HOVORECH“ , ale především v nedávno otevřené restauraci Radnice, an si tam plní své šéfovské povinnosti. 

X X X



Malou změnu ve svých „HOVORECH“ jsem se rozhodl od letoška provést. Krom literátů a hudebníků čas od času zvát budu i lidi, kteří něco dokázali, jejichž životní a profesní příběh „stojí za kus řeči“, lidi, kteří mi prostě „stojí za to“. A první z nich je právě Lukas Karaqi alias Franko, který k nám přišel z té země od Jónského moře, až z Albánie. A o tom všem, o té jeho cestě, ale i o jeho zemi, o úsilí, které musel v té naší „nové cizí zemi“ vynaložit, o překážkách, jež musel překonat, o tom všem si spolu s vámi budeme v únoru povídat...a už se těšíme na vaše otázky.


Srdečně vás zvou
Lukas, Don   
a Milan

Vchod Restaurace RADNICE
Lukas za barem Pizzerie Franko
Vchod Pizzerie Franko

úterý 23. ledna 2018

HOVORY, ovšem...ty lednové

...aneb "všechno je jinak"

Hovory“, lednové ovšem, ty jsou na programu. Tak se mi to ale nějak komplikuje, že ani nevím... Ne, nebojte se, večer se připravuje, ale jak to tady napsat, respektive co napsat. Kudy začít a čím skončit? A už z toho mám zase asociaci, aby takhle „pro pánajána“, nedopadl i ten večer...

Jak to tedy vlastně je? Připravuju ty pořady značně dopředu. Aby se to našim hostům hodilo, aby se „Oni“ i „to“ všechno řádně připravilo, a tak. Snažím se zvát mladé i ty druhé, z blízka i z daleka, kluky holky, dámy pány, studenty z gymnázia … aha, ovej!!!... tady je to. „Hosta“ z gymnázia už jsme u nás uvítali. Ze sportovního, z tzv.“Randovky“, ale my tady máme gymnazia dvě. A tak jak k tomu „Balvan“, tedy pro neznalé „Gymnázium U balvanu“, jak k tomu přijde, když ono zatím né! To se musí napravit! Tak jsem počátkem školního roku oslovil našeho nedávného hosta, paní Olinku Fröhlichovou, jinak to, mimo vedoucí „Jabloneckých píšťalek“ a sbormitrině „JANÁČKA“, také profesorku češtiny právě „U balvanu“.
A jak to dopadlo? Dobře. Schůzku, tu první, jsme měli ještě v minulém roce a dohodli se, že se dohodneme ...na programu toho lednového večera „HOVORŮ, ovšem...“ Na tom hostování jsme se dohodli hned. To setkání proběhlo v LaKavárně a přivedla si na mne i kamaráda. Prvních pár vět, přivítání a … najednou mi to došlo! „Ale my se přece známe!...né?!“ A odpovědí mi bylo „Já myslím taky, ano... že se známe!“

Tak už nebylo co vysvětlovat. Přede mnou sedí účastnice jednoho z našich minulých večerů, tehdy ještě žákyně ZUŠ přišla ještě se svoji kamarádkou, také kytaristkou. Přede mnou sedí Bára Bernatová, studentka Gymnázia U balvanu, za sebou roční pobyt za „velkou louží“ a vedle sebe kamaráda a kolegu při vystoupeních Pavla Nováka.

Ta chvíle proběhla nějak rychle, ale tak to bývá, když se sedí v „dobrém“. Slíbili jsme si schůzku po „Novém roce“ a tam že to „dopilujeme“, a popřáli si do „nového roku“ samé... no však to znáte, nej nej nej.                      
Dnes mohu říci, lépe řečeno znovu potvrdit, že večer proběhne. Ale v intencích té základní životní premisy, totiž že „všechno je jinak“. Tak bych asi v podtextu tento lednový večer i pojmenoval: „HOVORY, ovšem... všechno je jinak!“ - tak, ještě s vykřičníkem. Totiž víte, takhle to nějak bylo: „Tak co o vás dvou napsat? ...na blog!“ - se ptám. „Nic...“, nebo víš co? ...koukni na internet, vygugluj si bezbeatu, tam to všechno najdeš!“ Jo, najdu, houby s octem. Odkazů tam je na „bezbeatu“ snad stošedesát. Ale něco o nich?... nic!... jen Kde! Kdy! Jaké to bylo! Jaké to bude! Popřípadě Kdo tam byl. A ještě jeden článek podepsaný Bárou.

Tak řekněte, co z toho použít pro toto psaní. A taky se dozvídám, že „...mluvit moc né, spíše zpívat, jasně, svoje, ale i převzaté...“ pak ještě něco si špitali mezi sebou a nějaké „mobilování“ a že, ať si ještě dopíšu, že to s nima dohodli, aby ten večer byl hezčí a úplnější, tak „že ještě Dan Císař“ - ten prej je pohotovej a bystrej, a „Lucka Císařová, to jsem taky teď dohodl, aby to bylo, a bude to, dobrý!“ - ještě dodal Pavel
Tak, když to říkají, tak to sděluju dál. Bude to „dobrý“. A že z toho vyšel vlastně základ kapely BEZBEATU, to už jen tak připodotýkám.

Všechny vás tedy srdečně zvu na povídání a hraní nejen s Bárou Bernatovou a Pavlem Novákem, ale i Danem a Luckou Císařovými.

Za všechny, i za šéfku Kavárny a Galerie FR Petru Laurin


                                                                                                     Milan Brož