HOVORY, ovšem ... PAVEL ŽUR

Prosincové HOVORY - čtvrtek 27.12.2018 od 18 hodin
Pavel Žur  -  Kavarna a galerie FR, Jablonec n.N.-Rýnovice
JazzDuo - saxofon V.Suchánek, klávesy M.Hladík

HOVORY, ovšem … ty prosincové, to to uletělo!!! … již jsou tady. V minulosti jsem již o tom psal, i mé HOVORY se vyvíjejí, přes, v počátcích jenom „mou“ poezii, přicházejí hosté, autoři, poeti. A hudebníci, nesmíme zapomenout. Všechno se posouvá, vždyť letos běží již pátý ročník, tak i tento můj pořad, a pro letošní rok … a snad i dále … jsem se rozhodl občas pozvat i osoby, za kterými je něco vidět, kus práce, kterou věnovali nejen sobě, ale hlavně nám všem ostatním. A tak po únorové prvé vlaštovce – z Albánie přišedšího dnes restauratéra Lukase Karaqui alias Franka, pozvání na prosincový podvečer HOVORŮ tentokrát „ HOVORŮ O NĚKOM“ - chtělo by se říci, přijal člověk, který se vskutku zásadní měrou zasloužil o rozvoj kultury v našem městě, a to v nebýválé šíři svého záběru.

Ve čtvrtek 27.prosince jako HOSTA uvedu ředitele Městského divadla v Jablonci nad Nisou, pana Pavla Žura. Ne, nebudu ho zde zevrubně představovat, to si lze přečíst na stránkách WIKIPEDIE zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_%C5%BDur

Jen několik mých postřehů a zkušenností bych tu chtěl zmínit. Leta má firma do divadla dodávala veškeré čisticí, mycí a úklidové prostředky a pomůcky. Také restaurační nádobí, sklo a potřeby do patra do baru...a víte co?! V celém areálu divadla si můžete kdekoliv a v jakémkoliv koutu prostřít přímo na zemi a pojíst. Taková čistota v prostorách této budovy panuje, a to i v místě, které na nepořádek (a za dvacet pět let té mé činnosti mám nějaké zkušennosti) bývá opravdu a paradoxně nejnáchylnějí, v úklidové komoře. Však tu čistotu v různých rozhovorech v rozhlase zmínili i naši populární herci a zpěváci.

Tím se dostávám k další vyjímečnosti našeho stánku Thálie. Jako divadlo, které nemá vlastní soubor, patři to naše jablonecké mezi špičku takovýchto zařízení v naši republice. Opravdu za pár stokorun tu jsou k vidění věci, za které, když seženete lístek, v Praze zaplatíte i pětinásobek. A rádi k nám „ti protagonisté“ jezdí.

Divadlo však dává značný prostor i místním a regionálním souborům a osobnostem. Stačí si pročíst seznam pořadů. Dokonce i mně pan ředitel, to jsme si ještě vykali, ta naše jablonecká „prkna, co znamenají svět“, dvakráte propůjčil - spolu s V.Kocumem a jeho obrazy, a s dalšími hosty, které jsem si pozval.

Mohl bych se rozepsat o dětském pěveckém sboru VRABČÁCI, o jabloneckém kulturním festivalu MĚSTO PLNÉ TÓNŮ, který k nám, spolu s divadelním programem, láká mnohé kulturymilovné nejen ze sousedního Liberce ale i z širokého až k příkladně Boleslavi sahajícímu okolí, a... a... a...

Ale nač dále psát, o tom všem nám pan Pavel Žur, zajisté se těšící i na vaše otázky, přijde popovídat ve čtvrtek 27.prosince 2018 od 18 hodin do Kafé-galerie FR v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích.

Autobus MHD odjíždí z autob.nádraží v 18.00 a se začátkem čekáme na jeho příjezd. Z Rýnovic odjezd je v 19,42 / 20,12 / 21,18

Na všechny se těší:

     Pavel Žur – host večera

     Petra Laurin – ředitelka Domu ČNP

     Milan Brož – autor večera

HOVORY, ovšem... VĚRA KOPECKÁ

Listopadové HOVORY - středa 28.11.2018 v 18,00

Věra Kopecká - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
Klavír Jakub Slezák, zpěv Barbora Havlásková

„Kulatý, kulatý je ten náš svět“...se zpívá v jedné písničce snad ze šedesátých let. No a že je to „pravda pravdoucí“, že Svět je velký a Zeměkoule kulatá, tak se na tom našem „kulatým Světě“ naše cesty kříží a protínají a na nich se potkáváme... toho důkazem je i náš listopadový host (odpusťte, vím, není to genderově správné, neboť se jedná o ženu, ale mě se slovo „hostka“ nelíbí).

Tak jak to teda bylo? To se potkaly cesty jablonecké a pražské. V Praze i v Jablonci. Už v minulosti také „pražské“ s „broumovskými“. Aby to nebylo tak jednoduché... i ty „broumovské“ vedly původně z našeho Jablonce. A pak se ta „má jablonecká“ přes „pražskou“ zatoulala na východ Čech a střetla se s tou „broumovskou“ ...v Jablonci i v Broumově. A to všechno na tom našem „kulatém Světě“, a vzniklo z toho pozvání na listopadové „HOVORY, ovšem...“

Hostem listopadového podvečera bude pedagožka, básnířka a překladatelka, také vynikající fotografka paní VĚRA KOPECKÁ. Abych nevymýšlel vymyšlené, tu je citace z Wikipedie:

Věra Kopecká narodila se 14. července 1951 v Turnově. Do maturity žila v Jablonci nad Nisou, od roku 1992 bydlela v Broumově, nyní žije ve Křinicích (2 km za Broumovem). Od roku 2000 je organizátorkou Dnů poezie v Broumově a od roku 2006 členkou Východočeského střediska Obce spisovatelů. Vystudovala učitelství matematiky a deskriptivní geometrie na Karlově universitě. V letech 1980–1985 absolvovala na Lidové konzervatoři v Praze obory umělecký přednes, divadlo poezie a literární tvorba.

Píše od studentských let. Vydala více než dvacet sbírek poezie. Je laureátkou mnoha literárních soutěží. Účastní se mezinárodních literárních festivalů a setkání v Čechách i v Polsku a na výtvarných plenérech. Organizuje česko-polské broumovské Dny poezie (konají se od r. 1997; v roce 20165 proběhl už 17. ročník tohoto festivalu). Překládá a vydává poezii svých přátel. Fotografuje krajinu, měla řadu výstav v Čechách i v Polsku. Zabývá se rovněž tradičními lidovými technikami a řemesly. Více podrobností si můžete najít:
Viz Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Kopeck%C3%A1

Byl jsem hostem paní Kopecké na posledních broumovských Dnech poezie. Moc se mi líbilo...považte, komu se například podaří recitovat svou poezii ve zdech Broumovského kláštera? Málokomu, a já se k těm šťastlivcům dnes už můžu také počítat. Bylo nás snad čtyřicet, z Polska, Slovenska, Čech a Moravy. Zastoupení mělo i Řecko i Litva. Moc se celý víkend vydařil … no jakby né!... když tomu všemu šéfovala právě paní Kopecká. A tak jsem moc rád, že právě ji budeme moci u nás přivítat, zvláště proto, že listopadové „HOVORY“ součástí jsou celorepublikového festivalu „DEN POEZIE“ - více viz: http://www.denpoezie.cz/

Přijměte proto naše pozvání - datumově máme vyjímku na poslední středu v měsíci – 28.listopadu 2018 v 18,00 h – do „Domečku“ v jabloneckých Rýnovicích.

Za všechny srdečně autor HOVORŮ - Milan Brož

Ukázky fotografické tvorby V.Kopecké

Hovory, ovšem... Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... středa 31.října od 18 hod
MILENA HERCÍKOVÁ - kavárna FR Jablonec n.N.-Rýnovice
PÍSNĚ DUŠÍ - Jan F. Medvin a Zuzana Landová

Sedím v prostorném bytu činžáku, jenž pro úředníky kdysi jedné slavné fabriky postaven byl před více než sto lety. Jezdím sem, co jsem nastoupil do Centra pro zdravotně postižené jako OA - nebo-li osobní asistent, již řadu měsíců. Mou klientkou je zde již šestnáct let nevidomá paní... říkejme jí Zdena. Chodíme nakupovat, pomohu drobnými pracemi v domácnosti, hovoříme při kávě a Zdenou vlastnoručně upečené bábovce. Častokrát jsem již předčítal něco ze své tvorby, také i na pásek namluvil povídky, poezii.

Jak tak i tentokráte meleme o všem, povídám i o říjnových „Hovorech“, recituji poezii, jejíž autorka nás navštíví. Zdena pozorně naslouchá, občas drobnou poznámkou či připomínkou vstoupí do pauzy. A pak žádá povědět něco i o autorce samotné... a v tu chvíli si to uvědomuji, stávám se svědkem pomyslného setkání dvou mimořádných žen, s nimiž se život opravdu nemazlil a jejichž osobní příběh, životní statečnost a elán příkladem může být mnohým zcela zdravým. Posuďte sami.

X X X

Hostem říjnových „Hovorů, ovšem...“ je básnířka a dlouholetá pedagožka na liberercké ZUŠ, paní Milena Hercíková z Liberce. Přenesme se o několik dní zpět. Sedím v prostorném bytu v Liberci na „Husovce“. Jen chvilinku trvala na prahu dveří vzájemná rozpačitost z toho, že jsme se při prvém domluveném termínu, byť jsme byli jen několik metrů od sebe, nesešli, a jsem zván dál. Okamžitě se, přes representativnost obýváku a pohodlnost jeho křesel shodujeme: „Sedneme v kuchyni!“ Představujeme se, podáváme ruce: „Levou!“- jsem upozorněn „...já pravou nemám, dejte mi levou!“ Na podruhé jsem to zvládnul.

Od té chvíle se řeč nezastavila a kdybych nemusel, tak tam snad sedím dodnes. Ihned nacházíme nejen společná témata, ale i leckteré osoby našeho života nás spojují. Už jen to, že adresu jsem nijak hledat nemusel... naproti pře dvůr dvacet let bydlela má sestra. A jak mě mohlo napadnout, že můj dávný kolega a spoluhráč z dob, kdy jsem hrával basket za Slavii VŠST Liberec, je její mladší bratr. A co manžel paní Mileny? ...znalí absolventi liberecké „vejšky“ budou určitě vědět... obávaná pruba – pružnost a pevnost, to bylo „síto“, jak se říká, kdo přešel, ten už dostudoval. Bohuže, letos v létě ve čtyřiadevadesáti letech profesor Hercík zemřel.

„A něco bych chtěl napsat o Vás...na blog!“ - odbočuji a chci se něco více dozvědět o ní samé.
„Hele, někdy z kraje roku jsem byla v rádiu, jako host paní Maléřové. Tak si to najděte, tam je všechno.“ - a byla s tím hotová

Tak jsem si to našel. Vysílala to 1.února stanice Praha... pardon, před časem stanice byla nesmyslně přejmenována na „Dvojku“. V nočním Mikroforu od 23 hodin paní Hercíková plnou hodinu hostem byla redaktorce Zuzaně Maléřové. A tak jsem se dozvěděl, že ruku ji utrhla bomba, jediná, která spadla z jediného letadla při oslavách osvobození Brna... že to je malý zázrak, že přežila... že jí ta bomba usmrtila bratra... že se posléze rodina přestěhovala do Machnína a narodil se nejmladší bratr – právě ten můj kamarád... že se naučila vše dělat levou, i oblékat panenky, i posléze zavazovat dupačky a tkaničky u botiček svému miminku, zavinovačku vázat, všechny práce v domácnosti, taky „štrikovat“- důkaz na „Hovory“ přinesu... a že... že... že...

Že za půl století, co vedla dramaticko-literárního obor na ZUŠ Liberec, vychovala a do života nasměřovala hezkou řádku mladých, ...že je autorkou mnoha sbírek... že se jí podařilo v jednom roce vydat i tři knížky. Že ...

X X X

Tak posuďte sami...myslím, mimořádné setkání. Paní Milena a paní Zdena, obdivující její verše. Paní Zdena, která ani po šestnácti letech naprosté slepoty na svět nezanevřela, vaří, peče, chodí do divadla, na turistické výlety, zajede za kamarádkou do Prahy, Liberce, sama přijímá několikadenní návštěvy kamarádek, navléká a tvoří náramky ze skleněných korálů... no co bych povídal. Namlouvám jí povídky, recituji poezii a podobně.

Teď jí musím předat i ten odkaz na besedu paní Mileny a namluvit jí její básně. Slíbil jsem to. A ten odkaz posílám i vám, stejně jako i dvě básně dle paní Zdeny a jednu dle sebe.

Odkaz na archiv Čro Dvojka:

https://dvojka.rozhlas.cz/rozstrihali-mi-saticky-i-me-detstvi-silny-pribeh-z-konce-valky-basnirky-mileny-7453244#player=on

P.S.

My všichni, nejen já, poděkovat za to, že nás tato mimořádná osobnost, paní Milena Hercíková navštíví, poděkovat musíme Františku Lamačovi. Ano, je to on, který již několikeré „HOVORy“ provázel svými houslemi.

Na popovídání s mimořádnou ženou, paní Milenou Hercíkovou, i na její autorské čtení

za všechny srdečně zve

                        Milan Brož

„Najděte si jedno místo,/ ať je kdekoli,/ místo, které setře slzu,/ když vás zabolí./ Místo, které vyslechne si/ celou pravdu,/ šťastný vzdech,/ místo, které sejme tíhu/ skrytou na zádech.“

Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-o-mne-nekdo-mluvi-jako-o-basnirce-skoro-se-le.html

                                                        Milena Hercíková

HOVORY, ovšem... září 2018

Září... září... krásný měsíc. Na září se vždycky moc těším. Leta letoucí. Však posledních pět let i proto, že začínám vždy další cyklus literárních podvečerů „HOVORY, ovšem...“, které korespondují ze školním rokem, tedy září-červen. A pokaždé, až na výjimky, poslední středu v měsíci.

Kdo by to byl na začátku řekl, ale letos skutečně poběží již ročník pátý. Program do konce letošního roku, tedy do Vánoc, je již prakticky hotov, hosté domluveni, piáno,jak jsem se dozvěděl od paní Petry, již je také naladěno. A tak poslední zářijovou středu, je to 26.září 2018, opravdu začínáme.

Chci zavést opět jednu novinku. Po loňské premiéře „Hostů co něco dokázali“, když tento záměr bude samozřejmě pokračovat, letos bych chtěl občas pozvat i hosty „odjinud“, ale ne jen se svými literárními díly, jako spíše „s povídáním od nich“. A tak vlastně, Hovory, ovšem..., by se v těchto případech měli jmenovat „Hovory odjinud“.

Potěšit nás přijedou … ale né, takhle to hned vyzradit, to né. A tak „Jak tedy k zářijovým hostům vůbec došlo?“ Náhoda? Kdepák! Jak se říká „My, co víme, víme že náhody není!“ Jistě pamatujete, když nás navštívil „největší básník“ Radek Lehkoživ. Od té doby jsme se setkali několikrát, voláme si. A tak se přihodilo, že jsem byl účasten křtu jeho další sbírky básní. Není pro tuto chvíli důležité její název, ale to, s kým jsem se tam seznámil. A slovo dalo slovo, pak se to pořádně uhnětlo a upeklo a prvním hostem prvních „HOVORů“ pátého ročníku bude paní Katka Špalková z Kutné Hory...a nebude sama. Postupně jak se to hnětlo, přidávaly se ingredience a paní Katka přijede s celou svou kutnohorskou equipou. Dáme slovo jí samé. Uvidíte, že je opravdu na co se těšit.
Paní Katka nám napsala:

Výprava z Kutné Hory přijede do Jablonce na nečekané pozvání při milé příležitosti. Náhodné setkání na "půli cesty"  způsobilo, že vyprávět  o Kutné Hoře historické i současné, přijede člověk nejpovolanější a to bývalý starosta stříbrného města - pan Martin Starý. Společně s ním v harmonii duševní dorazí též kapela JeToJedno, která společně s Katkou Špalkovou z Rodinného centra Špalíček nahrála a nazpívala tématické CD O Kutné Hoře. Těšíme se na setkání s milými lidmi na milém místě a především na hovory "o všem".

Moc se na vás těším a přeji prima a klidný večer, Katka z KH

Tak si připravte zvídavé i všetečné otázky. Myslím, že skutečně je na co se těšit.

Milan Brož

Setkání na Vyšehradě

Setkání na Vyšehradě

Ne ne, byla jste to vy. Seděl jsem tam…no seděl…poloseděl polostál ve střílně té historické hradby, ale co není na Vašehradě historické, že?, … zádům polevit jsem si potřeboval. Podvečerní slunce vytvářelo dlouhé stíny, z blízkého amfiteátru zaléhala hudba a najednou jsem vás spatřil, zprava jak přicházíte. Ani nevím, odkud jste se vynořila, zda po cestě nebo z toho starého protějšího domu, co jsem mu tak, dalo by se říci, šrekou naproti byl odpočíval a nevěnoval té straně nižádnou pozornost, výstavku fotografií jsem očima propátrával a … ta hudba, ta šla také z té strany stejné.

Srdce mi poskočilo. Přicházela jste pozvolna, moc dobře jsem vás vnímal, typickou chůzi snad ten dlouhý šat, co nosíte, způsobuje. Přes ramena přehozenu, jak mi páni říkáme, takovou tu rybářskou síť, vlasy tentokrát rozpuštěny byly a když jste zvedla hlavu, malinko se, proti za chvíli zapadajícímu slunci, brýlemi zablýsklo. Jo jo, byla jste to vy. Pomalu jste se ke mne blížila, už už se ke mně obracíte, naše oči se střetávají, těším se na váš úsměv, pár slov třeba také, a najednou…přibíhají dva skotačící psi, rovnou k vám a do svých hrátek vás hned zapojují, vaši pozornost na sebe obraceje. Snad ještě ten úsměv, ale spíše omluvný a plachý, jsem zachytil, ale jist si nejsem, zda jen pouhé moje přání mne neklame.

Míjíte mne zvolna, tím krokem vaším, … psi kolem vás a „baf“ sem a „haf“ tam … směřujete, tím psím rejem plně zaujata, k ochozu západnímu, přímo tam nad Vltavu. Ještě pár kroků a ve zlatu toho zapadajícího slunce mi pomalu vaše silueta z očí mizí,… a za chvíli i to psí „haf“ a „baf“ se ztrácí, tou krásnou hudbou z přírodního jeviště jsouce přehlušeno.

Na Vyšehradu, mém nejmilejší místě v Praze, v létě 2014. Milan Brož

HOVORY, ovšem... červnové L.p.2018

HOVORY, ovšem …

...Tak!... ani nevím, jak tentokráte začít, tak snad:...ty červnové, ofšem...

A jak dál?
Hm?!... tak třeba: „Hovory“ nabídnou opět velmi zajímavého hosta, člověka mnoha tváří a schopností. Však posuďte sami, pokusím se vyjmenovat, na co vzpomenu: hudebník, zpěvák, skladatel, básník, zvukař, baráčník, sklář, vitrážista, znalec ovocných destilátů a medoviny, včelař a… a... a dost, zadrž! Věřte, nevěřte, to vše v jedné osobě. 

Aha! ...něco podobného jsem psal již loni, v květnu. Že by? Ale tentokráte jsem pozval Básníka! A co – v tom seznamu nahoře je i tohle řemeslo vyjmenované! Tak já fakt nevím... Co nevíš? ...jak se jmenuje? Aha, to bude ono, podle jména. Na pozvánce to je. Tak to jméno: HOF MEDVIN. To je nějaký jméno?! Jo, toho básníka, co přijde, teda snad, doufám... Co to je zase za řeči „doufám“? ...tak přijde nebo nepřijde? Já nevím, přijde, měl by přijít, je to smluveno, leč, může být i smluveno a...jak se to říká? ...“Všechno je jinak!“ Co všechno, co to sem zase motáš? No... proto jsou ty letošní červnové HOVORy publikované jako „...až jako napodruhé“. Jak, napodruhé, jak?...“

Hele, dej mi pokoj už, jo, tak se přijď podívat. A uvidíš … ve středu 27.6.2018 v 18 hodin, ofšem... tak jako vždy čekáme na autobus. A kde? ...jako vždy, ofšemže v „Domečku“ alias „Kavárně FR“ v Jabloneckých Rýnovicích.

A hele, víš co taky?! ...bude výborná muzika, výbornej jazzíček, fakt, Jazz Trio Vlasty Suchánka.

Tak já nevím, může z tohole být někdo moudrej? ...tak se přijďte podívat, tam asi se všechno vyjasní. Srdečně zvou naši hosté: Hof Medvin, Vlasta Suchánek a jeho Jazz Trio, Petra jako šéfová Domečku a Milan jako autor HOVORů.

Milan Brož

HOVORY, ovšem ... ty květnové

"HOVORY?"

"...Ovšem!"
- tak to začalo, když jsem pana XY na naše "HOVORY" pozval. A pokračovalo...

Autor překrásně zná své básně ve všech fázích jejich zrodu.

Díky Bohu za Přírodu, ze které čerpá čerstvou inspiraci

jako křišťálově čistou vodu a ona mu to vrací stonásobně.

Není toho právě málo, je to víc, než hodně.

Tvůrce zná své verše od plenek,

od zrodu myšlenek, zevnitř i navenek,

od bílého papíru s malou kaňkou v rohu

až po klenoucí se kopuli zručně vystavěnou,

v níž nosné oblouky vznešeně se klenou.

Den za dnem prochází novou změnou.

A tvůrce též. Zlehounka tahá za otěž.

Prý ho nazývají, Mistře. Ale jděte.

Vždyť si celou dobu jenom hrál,

bystře ve stínu katedrál.

Po noci přichází ráno všech rán

a tvůrce chce být citován.

Báseň se probouzí časně zrána,

touží být re-ci-to-vá-na.

Tak... na vysvětlenou, prostě jsem si dovolil povídání k májovým „Hovorům“ začít básní jednoho z mých hostů, která se „zove“ ZROD BÁSNĚ ČASNĚ ZRÁNA. Curiculum vitae, které uvedeno jest níže, jsem nechal na něm samotném. Za mne bych jen dodal: vhled do života, nacházení souvislostí... i těch na oko „si protiřečících“, a to vše skryto ve verších, které se jakoby lehounce odvíjejí z myšlenkových závitů svého autora, aby nás závěrečným „odhalením“ tvrdě donutily „se zamyslet“.

Něco o sobě a něco o době, ve které žijeme, ať chceme nebo nechceme:

„Nejprve mi dovolte, abych se krátce představil. Jmenuji se Jiří Svoboda. Narodil jsem se v roce 1961 ve Frýdlantu v Čechách a od té doby ŽIJU, POVOLENÍ MÁM. Období dětství jsem prožil se svými rodiči v Dolní Řasnici. Do měšťanky jsem dojížděl do Nového Města pod Smrkem. Střední průmyslovou školu a vysokou školu jsem vystudoval v Liberci a od roku 1988 bydlím se svou rodinou v Tanvaldu. Zde aktivně žiju. Ze života se raduji, velmi tvrdě pracuji. Každodenně tvořím, hranice bořím. Překračuji všechny možné meze Poznání. Děkuji za pozvání na akci „Hovory o všem? No ovšem!“, kde bych měl vystoupit jako host. A když už mám být jako host, tak jako HOST PRO RADOST.“

Stejně tak je tomu i u „Hosta“ druhého, folkového písničkáře z Raspenavy. Písně si píše i skládá sám. Také se vyznačují až neskutečnou lehkostí, i zpěvností, přičemž však jejich sdělení, která se vesměs zaobírají tím nejvyšším smyslem žití, tedy „LÁSKOU“, vyprávějí nejen o tomto nejkrásnějším citu, ale i o všech možných úskalích, která tento cit také doprovázejí. I jeho jsem požádal o napsání jakéhosi c.v. Jak to dopadlo?...při jeho skromnosti na necelé tři řádky. Tu ho předkládám.

„Honza Vopařil, amatérsky folkový zpěvák. Narozen v Děčíně nyní žije v Raspenavě.
Píše a skládá vlastní písničky možná inspirované folkovou  scénou konce minulého
století. Vystupuje většinou v okolí Liberce a Jablonce.“

Ještě něco na něj prozradím. Doufám, že doveze některá svá CD. Dvě jsem si v minulosti koupil, a snad půl roku to trvalo, než jsem se jimi nasytil a přestal si je denně pouštět.

Jsem velmi rád, že se zdařil můj záměr a oba pánové nás navštíví v jednom večeru. Jaksi zdá se mi, že jejich obraz vidění života a světa není „kaleidoskopický“, tedy jednotlivými útržky halabala nesouvisle poslepovaný, ale naopak „mozaický“, tedy z jednotlivých útržků jak puzzle do sebe zapadajících se postupně skládá celkový obraz „toho všeho“. Tak se těšme … ve středu 30.května v 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém „Domečku“.

Váš Milan Brož a jeho hosté

M A M I N K A

Maminka

Nač dlouhé povídání, natož, abychom se tu snažili vysvětlit pojem „maminka“. To přece každý ví, každý zná!

Ale... je tomu tak opravdu? Dovolte pár řádků o ženě, která žije mezi námi, tu v Jablonci n.N. A která ten „obyčejný“ termín maminka posunula,... „trochu“ posunula, skoro bych řekl: až za hranice jednoho „člověčenství“, jednoho „ženství“.

Paní Dobroslava Kricklová v době, kdy manžel odešel zpět do své domoviny v Německu, zůstala sama se dvěma dcerami, osmiletou Dobruškou a tříletou Reginou. Navíc, protože jeho odchod byl nelegální, z moci úřední (rozumějte partajní) propadl jejich dům, včetně všeho zařízení, státu. Odstěhována byla se dvěma bednami osobních věcí do panelákového bytu v Tanvaldě.

Jen co „holky“ odrostly a postavily se na vlastní nohy, cítila, že musí pomáhat, být užitečná. Ponejprv se stará o jednu starou paní, bere ji k sobě a doslova jí „doslouží“. Pak to začne. Svoji „mateřskou“ náruč rozevírá postupně patnácti dětem. Začíná to malou holčičkou z Dětského domova Olinkou. Ta, když se potkávají na rohu, vždy volá: „A paní, nechcete si mě vzít?!“ Několik víkendů na zkoušku a v roce 1979 ji přijímá do své rodiny. Po rozhodnutí, že si vezme další dítě, chce kluka. Přichází Péťa, po něm Zdenička – již jednou do Domova vrácená z jiné rodiny. Ta neznala, co to je tramvaj, autobus, městské domy, neznala bochník chleba v celku, jen nakrájené krajíce. Když v patnácti začíná vydělávat, najednou se k ní po těch letech hlásí její matka. Musí rozhodnout soud. Svědčí už i Zdenička, a soud rozhoduje ve prospěch paní Dobrušky Kricklové. Zdenička ji totiž označuje za svou „pravou“ maminku a dodává: „Ve škole nám říkali, že pravá maminka je ta, co se o dítě stará!“

Pak přichází Martin – neslyšící, Václav, Stáňa, Pavlík. Následují sourozenci Petr a Tomáš, a... a... a...

„Já už ani nevím, kolik jich za ty roky bylo.“ - říká paní Kricklová u stolku v „Domečku“ při přípravě inzerovaného večera. A dodává: „Když to šlo, vždycky jsme udržovali styk s rodiči. Někdy to, halt, nešlo.“ Pijeme kávu, nežli se však hovor stočí jinam, ještě jakoby mimochodem utrousí: „Účet ještě není uzavřen...“

X X X

Všechny srdečně zveme na večer plný povídání této neobyčejné ženy, pani Dobrušky Kricklové, který pořádáme k blížícímu se „Dni matek“. Chcete-li se toho dozvědět víc, přijďte ve středu 9.května 2018 do Rýnovic, do Kavárny FR kde večer pod názvem „MAMINKA“ proběhne od 18.hodiny. Hrou na piano večer obohatí Mirek Tomeš.

Za všechny zve Petra Laurin, Jana Kocourková a Milan Brož

JAN ŠIMEK - obrazy 1987-2017

Dovoluji si zveřejnit úvodní slovo, jež proneseno bude na zahájení retrospektivy třicetileté umělecké práce mého kamaráda malíře Jana Šimka z Malé Skály, jež světlo světa spatřil ve znamení Blíženců 18.června 1958. Výstava je pořádána k Honzovým šedesátinám. 

Dámy a pánové, važení hosté! …Dobrý den! … buďte vítáni zde, v galerii DETESK, na dnešní vernisáži výstavy maloskalského výtvarníka, malíře Jana Šimka.

Nebudu zastírat, že jsme kamarádi, proto o panu Šimkovi budu hovořit jako o Honzovi. Uváděl jsem mu již výstav několik, ať ty v jabloneckém Rosariu či Domě česko-německého porozumění, tak tu v libereckém Babylonu nebo zde v Železnem Brodě tu společnou se svými žáky. Každá z nich měla své téma, svůj námět, říci bych mohl i „své ideologické zabarvení“. Nyní se mi ale dostalo té cti, uvést Honzovi jeho výstavu retrospektivní, výstavu k jeho šedesátinám, které slaví 18.června. Mottem celé dnešní expozice jest tedy jeho třicetiletá tvorba, třicet let práce, třicet let vývoje... jak toho uměleckého, tak toho obyčejného lidského. Tedy třicetiletá retrospektiva jednoho lidského života.

Soustředit díla na tuto výstavu problém nebyl. Je jich dost, ať těch rannějších, tak těch s let posledních. Co tedy bylo problémem? - Výběr! Výběr takových obrazů, které by co nejlépe reprezentovaly tu kterou dobu svého vzniku, tedy i věku svého autora. Nakonec dle nejlepšího vědomí a svědomí vybráno, dovezeno, nainstalováno.... a znáte to všichni, když něco dokončíte: „Aha, tohle né, tohle k tam tomu, a ještě jsem měl vzít, co jsem vyřadil a opřel o okno...“ Ale času už je málo, už se s tím nedá nic dělat, už to tu je! ... a tak to tedy dnes a ještě více jak měsíc a půl návštěvník této galerie může shlédnout.

x x x

Honza Šimek přišel na svět v osmapadesátém v Turnově. Pak ještě Železný Brod a Malá Skála, to je jeho ta … řekněme … geografická linie života..., na jejímž pozadí se vše promítá: příchod na svět, věk dětský, jinošský, dospívání! A i dnes Honza, jako správný patriot, zůstává věren svému, a tu krásnou krajinu údolí Jizery ,,to POJIZERSKÉ mělecké hnízdo“, které zrod dalo mnoha významným výtvarníkům, nezapírá.

Že v Honzovi „něco“ bylo, po Bižuterním OU studuje dál a v roce 1979 absolvuje zdejší proslulou „SKLANDU“, obor výtvarného umění. Díky škraloupu svého otce u tehdejší vládnoucí strany, který si vysloužil svým postoje ke vstupu armád Varšavské smlouvy, byla marná jeho snaha o přijetí na AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ. Do poloviny 80.let ještě pracuje jako návrhář svítidel v ŽBS, pak však odchází na „volnou nohu“ a zcela se věnuje „malířině“. Od r.1994 učí na zdejší ZUŠ.

Přes marné pokusy o AVU Honza maluje dál. Těží z přátelství s mistry Komárkem, Jírou.

Nese v sobě sklářkého výtvarníka profesora Novotného, ovlivněn se cítí být i Bauchem, Roualtem. Byl snad jediným z „mladých“, kterému Jíra dělal jakéhosi odborného konzultanta. A prozradím i něco navíc...komupak se podařilo, aby po mistrově smrti mohl malovat na jeho plátna a jeho barvami? … Ano, hádáte správně. To pro jejich vztah je Honza tenkráte obdržel.

x x x

Blíženci … to je Honzovo znamení. Podivuhodný svět blíženců - tak se jmenovala i jedna z jeho výstav. Honza jím je až fascinován. Seděli jsme takhle u piva, řeč šla sama, stačilo jen naslouchat. Uvedu z ní jen pár fragmentů - Podívejme se na to:

• Turnov – Malá Skála – Železný Brod, tak si sobě blízká místa, nadto spojená stuhou Jizery - blíženci
• Jeho obrazy/další příklad – ať ty data dávnějšího či současná díla. Jistě, vývoj znát je, ale vzájemná blízkost je patrná ... zajisté, blíženci, vždyť pocházejí z jednoho hnízda.
• Není místní krajinář, ale je „zdejškem“ inspirován. Když nechci použit známého „klišé“ je bytostně spjat s..., řeknu hezky česky: hrál tady kuličky, tedy je si s tímto krajem blízký – je jím ovlivňován... jasně, blíženci.
• Vraťme se k Josefu Jírovi. Honza samozřejmě jde na té své pouti po té své cestě, ale nezapírá, že svou tvorbou na něj navázal, inu - byli si blízcí.
• Honza maluje to, co nosí v hlavě. A to je „to tady“ ...nejen krajina, ale i příběhy, život, kamarádi, rodina. Co mu je blízké …

Blíženci

podivuhodný svět - Blíženci!

Co si nesou ve věnci?

A co v ratolesti?...

...štěstí?

...nebo ránu pěstí?

Blíženci...

podivuhodný svět...

A kolik vět

mají ve věnci

třeba milenci?

...nebo bez vět

a slov

jen lov, jenom lov,

či tělesný jen chtíč

a pak rychle pryč?!

Blíženci...

podivuhodný svět...

...a kolik slov a vět
mají hráči?...

a kolik bratři?...

Kdo sem všechno patří?...

jen ten co se bratří,

či i ten co mluví za tři?

Nač je třeba se ptát,

kdo koho že má rád

– či

kdo koho doved k pláči?

Blíženci...
podivuhodný svět...

ve kterém nitky vztahů

budují dráhu

co nemá dosti

žádné vzájemnosti

a na kterou krátká je

i sekyra kata,

i zabouchnutá vrata

i kule
nepřítele...
podivuhodný svět

… plný taje

neřestí

i ctností,

co neroztaje

ani na věčnosti.

BLÍŽENCI

Kdysi jsem v jedné knížce napsal: Malíř promlouvá obrazy a spisovatel maluje slovy. A Honza je toho živým důkazem - nechce moc mluvit, leda tak u skledničky při přátelském hovoru. Vždycky říká: „Mluví za mne práce – obrazy …“

Tak snad, kromě již mnou uváděných a shora zmíněných výstav, přidám ještě další, ty důležité Honzovy aktivity:

1992 – se stává členem UNIE výtvarných umělců ČR
1996 - se na základě výběrového řízení jako jediný z ČR účastní ceny
evropského malířství "European price" v Belgickém Ostende. Akci
obsazuje třemi díly. S jakým výsledkem?... všechny tři byly ukradeny.
Počátek devadesátých let – svůj vztah k místu dokumentuje svou účastí
na zakládání Maloskalské galerie.
2010-11 – restauruje - velké sgrafito Josefa Jíry
- malovanou mapu „Maloskalsko“ od Jana Novotného

Dámy a pánové,

Dnešní výstava nám zcela určitě pomůže pochopit bytost malířovu, pochopit jeho vnímání světa, obrazů, dějů,... vnímání barev, kontextů, a v neposlední řadě vnímání a chápání sama sebe!
Vše, co tu dnes vidíme, je vytvořeno složitým vývojovým dějem, který se odvíjí v malířově nitru, v pocitech, v tušeních , v chápání či nechápaní toho všeho, v porozumění svého místa v tom všem. Je to vidění příběhů, zastavení, poznávání a poznání. Dámy a pánové, tady v této výstavní prostoře při příležitosti svých šedesátin vypráví svými obrazy malíř Jan Šimek o svém životě, o sobě, o těch svých nejen uměleckých třiceti letech právě prožitých.

Dámy a pánové,

- pan Jan Šimek! ...hezký večer, dobře se bavte!

HOVORY, ovšem... dubnové

Duben, měsíc slunce i deště, tepla i chladna, měsíc šedě i zeleně, měsíc příslibů a očekávání, jaká že letos ta "ouroda" bude, vždyť každý sedlák přece ví, že duben na ní zadělává. Už je tu jaro, ale ještě ne v plné síle, jako by váhalo a čekalo na to rozhodné nebeské "už!"

Dovolil jsem si v tento čas pozvat dvojici umělců, mladých lidí, aby nám dovolili podívat se jejich mládím na ten náš dnešní svět, hlavně pak na ten kraj, kde žijeme, a zprostředkovaně pak na všechna ta "zpustlá" místa, jež kdysi lidskou rukou stvořena, lidskému hněvu a zlobě posléze i podlehla. Pojďme se v umělecké nadsázce podívat na ty "naše Sudety".

O pár úvodních slov jakož i o "se" představení jsem naše dubnové hosty předem požádal a tu jsou jejich slova:

SUDETY: KRAJINA A TVORBA

Tematický diskusní, literární a hudební večer se zaměří na vztah krajiny a umělecké tvorby se zvláštním důrazem na Sudety a další opomíjené české kraje. Liberecký básník Martin Veselka a znamenitý stříbrnoskalický hudebník Člověk krve (Jan Senft) vás provedou krajinou Sudet i jiných našich regionů. Popovídají si s vámi o vztahu konkrétních míst a identity jejich obyvatel či návštěvníků, ale také o tom, jak se místo může stát životní a uměleckou inspirací. Martin Veselka vše doprovodí ukázkami své básnické tvorby a snových záznamů, související s krajinou kolem Jablonce a Liberce. Člověk krve představí své uhrančivé písně a možná prozradí i něco o jejich vzniku, o místech a událostech, které se v nich odrážejí.

Martin Veselka

Liberecký rodák a patriot, v současnosti žijící v Liberci, Praze a občas také v blízkém – středoevropském – zahraničí. Odborně se zabývá českou a polskou filologií, profesně pak zejména překlady a tlumočením z polštiny. Od dětství je fascinován českou krajinou: Pěší putování a vlastivědné bádání jsou jeho největšími zálibami dodnes. Literární tvorbě se sice věnuje už dlouho, avšak píše velmi sporadicky a veřejně čte ještě méně. V posledních letech stále silněji cítí, že Sudety jsou jeho nejvlastnější, jakkoli nejednoznačnou domovinou a patrně největší externí inspirací.

Člověk krve

Písničky z lesů, kopců, vlaků, záměstských ruin a postapokalyptických penzionů: Hudebník a skladatel, vlastním jménem Jan Senft, pochází ze Stříbrnoskalicka. Při putování krajinou mu vítr šeptá do uší příběhy míst, které pak vkládá do písní. Působivě v nich spojuje nesmělé intimní přiznání se silnou výpovědí o vlastní generaci. Jeho texty jsou směsí bohatých básnických obrazů, do kterých na místech prosakují trefné popisy každodenní reality. Svou hudbou plynule navazuje na to nejlepší z tradice zahraničního i českého písničkářství, všechny své vlivy však dokáže přirozeně přetavit do zcela svébytného a originálního vesmíru.

Těšíme se s vámi na hezký večer.

Milan Brož

Hovory, ovšem... březnové

Tak, dovedete si to představit... ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku. 

Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 

19 let

student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy

herec a loutkoherec

v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost

FizioArt

je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet

Je lektorem dramatického kroužku v Praze.

Lenka-Lea Nováková

17 let

studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk

hudebnice a výtvarnice

také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru

Jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora

dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika

Všichni se těšíme na vaši návštěvu.

Lenka, Filip, Milan a Petra za rýnovický "Domeček", 

kde se večery každou poslední středu v měsíci konají.

Malá obyčejná paní

Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018