HOVORY, ovšem ... ty květnové

"HOVORY?"

"...Ovšem!"
- tak to začalo, když jsem pana XY na naše "HOVORY" pozval. A pokračovalo...

Autor překrásně zná své básně ve všech fázích jejich zrodu.

Díky Bohu za Přírodu, ze které čerpá čerstvou inspiraci

jako křišťálově čistou vodu a ona mu to vrací stonásobně.

Není toho právě málo, je to víc, než hodně.

Tvůrce zná své verše od plenek,

od zrodu myšlenek, zevnitř i navenek,

od bílého papíru s malou kaňkou v rohu

až po klenoucí se kopuli zručně vystavěnou,

v níž nosné oblouky vznešeně se klenou.

Den za dnem prochází novou změnou.

A tvůrce též. Zlehounka tahá za otěž.

Prý ho nazývají, Mistře. Ale jděte.

Vždyť si celou dobu jenom hrál,

bystře ve stínu katedrál.

Po noci přichází ráno všech rán

a tvůrce chce být citován.

Báseň se probouzí časně zrána,

touží být re-ci-to-vá-na.

Tak... na vysvětlenou, prostě jsem si dovolil povídání k májovým „Hovorům“ začít básní jednoho z mých hostů, která se „zove“ ZROD BÁSNĚ ČASNĚ ZRÁNA. Curiculum vitae, které uvedeno jest níže, jsem nechal na něm samotném. Za mne bych jen dodal: vhled do života, nacházení souvislostí... i těch na oko „si protiřečících“, a to vše skryto ve verších, které se jakoby lehounce odvíjejí z myšlenkových závitů svého autora, aby nás závěrečným „odhalením“ tvrdě donutily „se zamyslet“.

Něco o sobě a něco o době, ve které žijeme, ať chceme nebo nechceme:

„Nejprve mi dovolte, abych se krátce představil. Jmenuji se Jiří Svoboda. Narodil jsem se v roce 1961 ve Frýdlantu v Čechách a od té doby ŽIJU, POVOLENÍ MÁM. Období dětství jsem prožil se svými rodiči v Dolní Řasnici. Do měšťanky jsem dojížděl do Nového Města pod Smrkem. Střední průmyslovou školu a vysokou školu jsem vystudoval v Liberci a od roku 1988 bydlím se svou rodinou v Tanvaldu. Zde aktivně žiju. Ze života se raduji, velmi tvrdě pracuji. Každodenně tvořím, hranice bořím. Překračuji všechny možné meze Poznání. Děkuji za pozvání na akci „Hovory o všem? No ovšem!“, kde bych měl vystoupit jako host. A když už mám být jako host, tak jako HOST PRO RADOST.“

Stejně tak je tomu i u „Hosta“ druhého, folkového písničkáře z Raspenavy. Písně si píše i skládá sám. Také se vyznačují až neskutečnou lehkostí, i zpěvností, přičemž však jejich sdělení, která se vesměs zaobírají tím nejvyšším smyslem žití, tedy „LÁSKOU“, vyprávějí nejen o tomto nejkrásnějším citu, ale i o všech možných úskalích, která tento cit také doprovázejí. I jeho jsem požádal o napsání jakéhosi c.v. Jak to dopadlo?...při jeho skromnosti na necelé tři řádky. Tu ho předkládám.

„Honza Vopařil, amatérsky folkový zpěvák. Narozen v Děčíně nyní žije v Raspenavě.
Píše a skládá vlastní písničky možná inspirované folkovou  scénou konce minulého
století. Vystupuje většinou v okolí Liberce a Jablonce.“

Ještě něco na něj prozradím. Doufám, že doveze některá svá CD. Dvě jsem si v minulosti koupil, a snad půl roku to trvalo, než jsem se jimi nasytil a přestal si je denně pouštět.

Jsem velmi rád, že se zdařil můj záměr a oba pánové nás navštíví v jednom večeru. Jaksi zdá se mi, že jejich obraz vidění života a světa není „kaleidoskopický“, tedy jednotlivými útržky halabala nesouvisle poslepovaný, ale naopak „mozaický“, tedy z jednotlivých útržků jak puzzle do sebe zapadajících se postupně skládá celkový obraz „toho všeho“. Tak se těšme … ve středu 30.května v 18 hodin v Kavárně FR v rýnovickém „Domečku“.

Váš Milan Brož a jeho hosté

M A M I N K A

Maminka

Nač dlouhé povídání, natož, abychom se tu snažili vysvětlit pojem „maminka“. To přece každý ví, každý zná!

Ale... je tomu tak opravdu? Dovolte pár řádků o ženě, která žije mezi námi, tu v Jablonci n.N. A která ten „obyčejný“ termín maminka posunula,... „trochu“ posunula, skoro bych řekl: až za hranice jednoho „člověčenství“, jednoho „ženství“.

Paní Dobroslava Kricklová v době, kdy manžel odešel zpět do své domoviny v Německu, zůstala sama se dvěma dcerami, osmiletou Dobruškou a tříletou Reginou. Navíc, protože jeho odchod byl nelegální, z moci úřední (rozumějte partajní) propadl jejich dům, včetně všeho zařízení, státu. Odstěhována byla se dvěma bednami osobních věcí do panelákového bytu v Tanvaldě.

Jen co „holky“ odrostly a postavily se na vlastní nohy, cítila, že musí pomáhat, být užitečná. Ponejprv se stará o jednu starou paní, bere ji k sobě a doslova jí „doslouží“. Pak to začne. Svoji „mateřskou“ náruč rozevírá postupně patnácti dětem. Začíná to malou holčičkou z Dětského domova Olinkou. Ta, když se potkávají na rohu, vždy volá: „A paní, nechcete si mě vzít?!“ Několik víkendů na zkoušku a v roce 1979 ji přijímá do své rodiny. Po rozhodnutí, že si vezme další dítě, chce kluka. Přichází Péťa, po něm Zdenička – již jednou do Domova vrácená z jiné rodiny. Ta neznala, co to je tramvaj, autobus, městské domy, neznala bochník chleba v celku, jen nakrájené krajíce. Když v patnácti začíná vydělávat, najednou se k ní po těch letech hlásí její matka. Musí rozhodnout soud. Svědčí už i Zdenička, a soud rozhoduje ve prospěch paní Dobrušky Kricklové. Zdenička ji totiž označuje za svou „pravou“ maminku a dodává: „Ve škole nám říkali, že pravá maminka je ta, co se o dítě stará!“

Pak přichází Martin – neslyšící, Václav, Stáňa, Pavlík. Následují sourozenci Petr a Tomáš, a... a... a...

„Já už ani nevím, kolik jich za ty roky bylo.“ - říká paní Kricklová u stolku v „Domečku“ při přípravě inzerovaného večera. A dodává: „Když to šlo, vždycky jsme udržovali styk s rodiči. Někdy to, halt, nešlo.“ Pijeme kávu, nežli se však hovor stočí jinam, ještě jakoby mimochodem utrousí: „Účet ještě není uzavřen...“

X X X

Všechny srdečně zveme na večer plný povídání této neobyčejné ženy, pani Dobrušky Kricklové, který pořádáme k blížícímu se „Dni matek“. Chcete-li se toho dozvědět víc, přijďte ve středu 9.května 2018 do Rýnovic, do Kavárny FR kde večer pod názvem „MAMINKA“ proběhne od 18.hodiny. Hrou na piano večer obohatí Mirek Tomeš.

Za všechny zve Petra Laurin, Jana Kocourková a Milan Brož